Vláda Petra Nečase ustoupila církevním požadavkům. Uznala svým rozhodnutím o rámcovém znění dohody mezi českým státem a 17 církvemi a náboženskými společnostmi sporný nárok na další nemalé majetky. Má jít o pole, lesy a rybníky v hodnotě 75 miliard korun a za majetek, který vrácen nebude, by měl stát doplatit hotovostně ještě 59 miliard plus inflace po dobu splácení. Úhrada majetkového narovnání by pak mohla zatěžovat českou ekonomiku po 30 let.


Rozhodující část majetkových požadavků je vznášena římsko katolickou církví, která je nejbohatší a které přitom český stát hradí cca polovinu jejího rozpočtu. U nás neproběhla odluka církve od státu a tudíž je pomáhá financovat stát (tato částka dokonce stále roste se zvyšováním počtu placených duchovních na který nemá stát vliv). Součástí tohoto narovnání proto má být postupný útlum příspěvků na platy duchovních po období 2013-2030 a zpřístupnění majetku, blokovaného z důvodů jednání s církvemi už od roku 1991. Nyní má být zpracováno paragrafové znění příslušného zákona. Dokud ale není vše schváleno i v Parlamentu, ještě není hotovo
Otevírá se tím Pandořina skřínka mnoha problémů. Církevní majetek v silně ateistické České republice, kde členů hlavních církví spíše ubývá, není ani politicky ani právně jednoduché téma. Prof. Václav Pavlíček dokonce nedávno prohlásil, že k takovému citlivému problému by mělo být u nás vyhlášeno referendum. Připomněl také postavení církví jako veřejných korporací a vztah k církevnímu právu : „Církve nevědí čím chtějí do budoucna být. Zároveň chtějí být církve trošku veřejné, aby mohly konat věci náležící státu jako např. sňatky a zároveň chtějí být soukromé, aby mohly disponovat s majetkem.“
Co je základem nároků vznášených především katolickou církví ? Privatizace a restituce majetku po roce 1989 se staly součástí transformace po roku 1989. Logicky se tehdy objevily i úvahy o restituci církevního majetku v souvislosti se sporným uplatněním restituční hranice „Únor 1948“. Církve v té době v celku správně chápala, že bažením po majetku by mohly ohrozit svůj kredit ve společnosti. A tak při přijetí tzv. výčtového zákona v roce 1990 prohlašovala římskokatolická církev ústy pražského arcibiskupa Františka Tomáška,“že je to poslední nárok, který církve vznášejí.“. Nyní opět církev slibuje deklarovat tzv. restituční tečku. Dá se uvěřit že se nějaké nároky neobjeví znovu a že dokonce neporostou ?
Už vláda Václava Klause se podle svědectví přímých účastníků zavázala v roce 1996 v dodatku své koaliční smlouvy k navrácení půdy v hodnotě 17,5 mld. Kč a řady budov, za předpokladu, že tyto do čtyř let přestanou dostávat finanční podporu od státu. Když vláda Miloše Zemana ustavila za účelem majetkového vyrovnání státu s církvemi komisi pro vztahy s církvemi, na stole se objevili vyšší summy. To že církve měly majetek pouze v užívání neznamená, že by jim neměla být kompenzována újma. Jednalo se tedy dál. V roce 2005 ministr kultury za ČSSD Pavel Dostál předložil několik kompromisních návrhů, ty ale skončily na rozdílných názorech.
Nástup politické pravice po roce 2006 vedl k otevřené deklaraci vlády Mirka Topolánka dotáhnout majetkové vyrovnání státu s církvemi do konce. Patová situace v tehdejší Sněmovně i nejednota pravicové koalice to ovšem neusnadňovala. Nasazovaly se tedy všemožné páky - proslýchalo se že ústupek ve věci církevního majetku byl předmětem jednání s lidovci o podpoře volby Václava Klause. Ten to ovšem vehementně popíral a dohodu tehdejší koalice s církvemi nakonec opakovaně blokovala i skupina poslanců zvolených za ODS (Vlastimil Tlustý, Juraj Raninec a Jan Schwippel), která k Václavu Klausovi měla blízko.
Štafetový kolík nyní převzala vláda Petra Nečase. Klíčový problém doložení skutečných nároků na majetek zůstává, a tak se jedná o politickou dohodu jejíž nepsanou součástí mohou být dohody o smlouvě ČR s Vatikánem, jejíž návrh se dříve vlamoval do výsostných kompetencí státu. Příslušný zákon má být schválen tak, aby vstoupil v účinnost od 1.1. 2013. Jsem přesvědčen, že dodatečné požadavky jsou v kolizi s dohodami uzavřenými po roce 1989 a nalezené stabilního a spravedlivého vztahu české společnosti k církvím nepřispějí.
V době zadlužení ČR ve výši 1,5 bilionu Kč a růstu sociálního napětí je myslím taková vstřícnost k nárokům vznášených neustále církevním klérem špatné rozhodnutí. V souvislosti vztahu církve a majetku bývá citován Zdeněk Mahler, že svými nároky dokazuje římskokatolická církev že její postoj k odkazu českých dějin je nesmířený a nesmiřitelný. Doložit to lze i následujícím stručným exkursem do tisícileté historie církve u nás.
Do 13. století byl církevní majetek podřízen světské moci panovníka, jeho hromadění bylo omezováno a regulováno církevní věroukou. Dodnes je sporem historiků, jakou majetkovou autonomii církev nabyla po uzavření konkordátu mezi českým králem, pražským biskupem a papežským legátem v roce 1221. Zda touto smlouvou církev majetek skutečně začala reálně i formálně vlastnit, nebo zda měla pouze volnější ruce k jeho správě.
V důsledku husitských válek se majetkové pozice katolické církve samozřejmě oslabily. V pobělohorském období sice proběhla rekatolizace a byla vrácena část majetku (cca 12% celkového půdního fondu), ale josefské reformy ukrojily konfiskacemi další díl církevního majetku (výměra podílu na půdním fondu v našich zemích klesla asi na 3 %). Monarchie financovala některé úkony církve, ale ta i nadále mnohé objekty jen spravovala. Církve byly považovány za veřejné korporace, které majetek nevlastní.
Po roce 1918 se masarykovská republika rozhodla začlenit do připravované pozemkové reformy i majetky spravované církvemi. Katolická církev spravovala v té době v Československu asi 500 000 ha půdy, v českých zemích mělo záboru a následné parcelaci z roku 1919 podléhat přibližně 235 500 ha půdy, dalších 30 000 ha připadalo na menší výměry při farách a kostelech. Tato pozemková reforma byla slovy T. G. Masaryka z roku 1927 „největší čin nové republiky“. Nebyla však v meziválečném období dokončena, realizováno bylo pouze 14 % výměry původního záměru.
Některé instituce římskokatolické církve, jako např. Řád německých rytířů či Vratislavské arcibiskupství, se za nacistické okupace a druhé světové války provinily kolaborací, zradou či jinými prohřešky a jejich pozemkový majetek jim byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky dr. Beneše z června 1945.
Ostrý politický střet vyvolala tzv. revize první pozemkové reformy. Ta si vzala za cíl vrátit se po válce k zásadám první pozemkové reformy z roku 1919 a na jejich základě ji dokončit. V českých zemích bylo z církevní držby předmětem revize téměř 178 000 ha půdy, církvi po ní mělo zůstat pouze 5 203 ha půdy. Zákonné předpoklady tohoto kroku byly schváleny v roce 1947. Realizace však byla zahájena často až po únoru 1948, tedy sahá za platnou restituční tečku. Předpokládala se finanční náhrada církvím, která však nebyla nikdy vyplacena.
Z výše řečeného vyplývá že dnes by nemělo jít o spornou restituci konkrétních majetků, ale o konsensus o náhradě za nedořešené historické újmy ve vztahu státu a církví. Dnešní ministr kultury pověřený přípravou narovnání se proto soustřeďuje především na ekonomické parametry politické dohody. Koncepce předchozí vlády uvažovala o jiném poměru naturálních a hotovostních náhrad a také o jiném modelu splácení. Místo splácení 83 miliard korun po dobu 60 let s 4,85% úrokem má jit jen o 59 miliard po dobu 30 let se započtením inflace. Zákon č. 218/1949 Sb. podle kterého stát církvím vyplácí platy kněží by neměl přestat platit za 20 let, nýbrž za 17 let. Je to ale opravdu pro stát tak ekonomicky výhodné ?
Problém začíná už u otázky nadhodnocení objemu nárokovaného majetku (odhad hovoří o 134 mld. Kč). Prokazování vlastnictví konkrétních majetků totiž není zrovna explicitní a dělalo problémy už při vyjednávání předchozí vládní komise, které ještě předsedal lidovec Jan Kasal. Opodstatnění mohou tedy mít hlasy, které hovoří o zlomku této částky. Věci veřejné, které původně kritizovaly výši kompenzací, ale jako vždy ze svého postoje vycouvaly.
Do rámcových parametrů narovnání je možné zohlednit i jinou představu o tom, co a jak z činnosti církví a náboženských společností finančně podporovat. Místo historických nároků, kde dominuje církev Římsko-katolická by bylo možné pečovat o duchovní potřeby občanů podle prokázaných počtů věřících V řadě zemí si církve financují pouze sami věřící. K možnosti daňových asignací se církve v 90. letech minulého století hlásily, ale s poklesem počtu věřících o ní přestaly hovořit. Tato metoda financování se může týkat nejen pastorační činnosti, ale i charity, vzdělávacích a dalších veřejně prospěšných aktivit církví. Pokud jde o financování údržby historických památek svěřených církvím, tak na základě ekonomicky jasných smluvních podmínek.
Celkově lze říci že předložený vládní návrh bude konfliktní nejen z důvodů rozpočtových, ale může oživovat trauma ve vztahu společnosti k církvi, které provází naše dějiny rozhodně déle než od roku 1948. Evangelické poselství nejen křesťanům připomíná, že záliba v majetku a touha po blahobytu Boží poselství v srdci udusí. Je otázkou jestli církevním představitelům stojí neústupná snaha spolknout celé toto velké sousto za to a jak budou své úmysly vysvětlovat věřícím i nevěřícím spoluobčanům.