Současná politická nekultura vzbuzuje v lidech pocit hnusu a volají „Už s tím něco udělejte“. Otázkou je s kým a jak. Znamená to od lamentací obrátit pozornost k tomu, kam směřovat zemi, která je na křižovatce dalšího sociálně ekonomického vývoje. Protože lidé se bojí hlavně o budoucnost, o politicích už rozhodně iluze nemají.



Problém je, že vláda Petra Nečase stojí na této historické křižovatce bezmocná. A je luxus pro tuto zemi mít vládu, která nepomáhá a přitom je ještě drahá. Prosazuje poměrně významné a nákladné reformy ale komunikuje značně autistickým způsobem. Naservírované reformy poslušní poslanci odmávají, s opozicí a experty, kteří nabízejí jiná řešení, se nebaví. A tak vznikne situace, kdy je levnější takovou nekomunikující vládu zastavit.
Nadějí bylo dát STOP vládě ještě dnes, kdy to tolik nestojí. protože pak budou ekonomické a právní důsledky daleko bolestivější. Nebezpečím těchto dní není nedemokratická vláda ulice, že by snad extrémisté vztahovaly pařáty po zodpovědných funkcích. To je jen agitační kýč V této zemi jsou nastaveny základních demokratická pravidla, jen chybí vůle je vymáhat a kontrolovat. Vláda ani nemá strach z ulice, spíše z toho, že se tu demokraticky ve volbách nastolí takové směřování země, které ukončí dosavadní Klondike pro vyvolené.

Proč je současná vláda drahá ? Především vláda, která sama sebe slove protikorupční, nedokáže přetnout penězovody do soukromých dychtivých kapsiček. I nadále z otevřené tepny české ekonomiky krvácí na 100 korupčních miliard ročně. Byla sice zřízena funkce vicepremiéra pro boj s korupcí. Ale ani to že čtyři ministři byli odejiti pro sporné transakce a personální vztahy nesouviselo s úsilím tohoto vicepremiéra pro boj s korupcí. Výsledkem je, že za dva roky existence této vlády klesla ČR v hodnocení míry korupce Transparency International z 45. místa až na 57. místo. A další krev odtéká z těla české ekonomiky cestou odlivu zisků ze země a útěků do daňových rájů (dalších 200 miliard ročně).
Ekonomický výkon ČR je stále pod úrovní předkrizového vrcholu 2008. Rok 2010 a 2011 už přitom nebyly zasaženy recesí a z propadu se vždy snáze zvedá dynamika. Také objem tuzemské poptávky i investic je také stále pod úrovní roku 2008. Jestliže okolní země rostou, a konvergence úrovně HDP k průměru EU27 se zastavila, tak recese není jen důsledkem vnějších vlivů.
Pro vládu je veřejný nepřítel ČR číslo jedna dluhy. Je však pravdou, že míra zadlužen je u nás nižší než jinde (u nás je to 40% HDP, průměr EU je 90%. To nám poskytuje větší manévrovací prostor, můžeme volněji kombinovat nástroje hospodářské politiky a třeba i zvolit pomalejší snižování deficitu. Ostatně také doporučení EU pro ČR z roku 2011 zní „vyhnout se krácení prorůstových výdajů“. Problém vládní protidluhové politiky je v tom, že může dopadnout jako onen nešťastný lékařský zákrok, kdy operace se sice podařila, ale pacient bohužel skomírá.
Téma akcelerace ekonomiky zní celou Evropou. Růst pomůže z dluhové pasti lépe než fiskální utahování. Podpoří také z výnosů (nikoliv z dluhů) udržitelný sociální systém v souladu z Listinou základních práv a svobod. Pokud vláda argumentuje prorůstovým účinkem extrémně nízkých daní, tak ten nelze doložit.
Růstová agenda v ČR je prostě v porovnání s jinými zeměmi nedostatečná. Slyšíme slogany o odstranění.administrativních překážek, omezit stát a buzeraci jeho úředníků, přitom je úředníků za posledních 15 let už dvakrát více než kdysi. Někdy se staví hladové zdi, jak za Karla IV., snesše staví úřady pro úřady. A nedočerpání evropských zdrojů za období 2007-2013 ten výpadek růstu může ještě podstatně zhoršit
Potřebujeme-li strategie růstu, liché jsou spory jak kvalitní namontovat do ekonomiky brzdu (zda evropskou či českou). Nezapomínejme že bez plynového pedálu se to nerozjede. Chybí jasnější nasměrování kapitálových injekcí a veřejných výdajů na strukturální priority. Při stagnaci evropských firem potřeba větší orientace. vývozu na rostoucí trhy. Při absenci kontroly nad gigantickými projekty s rizikem korupce .je lépe směřovat investice do bydlení, do ekologických technologií a energetické účinnosti, kde mají rychlejší a větší multiplikační účinek. V gigantických stavbách bohužel zatím 10%, možná více, mizí jinam, provází je i problém vysoké rozestavěnosti..

Alternativy reforem existují, ale vláda neslyší protože slyšet nechce. Premiére Nečas se chlubí, že vládní snížení daňové kvóty o 3.p.b snížilo daňové břemeno, což je výpadek 100 miliard korun a že vrátit daňovou kvótu ČR na evropský průměr (z 35% na 38% HDP) by znamenalo zátěž. Ale alternativou je nejen zvýšení daní ale posun v jejich struktuře – dosud se daněmi stále více zatěžuje obyčejná spotřeba a ulevuje velkému kapitálu. Důsledkem této vstřícnosti je přírůstek dolarových milionářů (jen za rok 2011 o 29%)
Je třeba otočit tento poměr – není pravda že by kapitál kvůli tomu utekl nebo si to vybral na občanech. Zdanění spotřeby znamená zdražování, to podvazuje tržby menších domácích firem, popř. stimuluje levnější nákupy v zahraničí. Progresivní zdanění příjmů na průměru EU (nikdo neříká že do roka musíme mít v ČR dánské či švédské daně) nemusí být nepřátelské k růstu, investoři hledají hlavně investiční příležitosti.

V úvodu jsem volně použil příměr „autistická komunikace vlády“. Jaké jsou první symptomy takového „autismu“ – nepružně se reaguje na okolí, člověk působí dojmem, že neslyší, špatný oční kontakt, nesleduje co druzí na to, přestává mluvit a nemává na rozloučenou. Nevidíte v tom současnou vládu ?
Takhle se opravdu nedá připravit strategie na křižovatce, která má civilizační rozměr. Jestli chce vláda jako každý za sebou chce něco pozitivního nechat, mohla udělat jediné – postavit si opravdový pomník uměním včas odejít.