Zítra přijde rok s třináctkou. A i dnes mnozí věří v neexistující jevy nebo bytosti. Pověrčiví lidé si snad ani neuvědomují, že jde jen o manipulaci s vlastní myslí. K pověrečnému balastu může patřit i iracionalita ve vztahu k našim chlupatým přátelům, např. kočce domácí.



Po psu je dnes kočka domácí nejvíce rozšířeným domácím mazlíčkem. To že se urbanizovaná civilizace utíká k soužití s ní je pochopitelné. je to pro nás vlastně forma určité terapie či nezbytného úniku. Může jít o účinnou psychologickou techniku, o jakousi emoční pupeční šňůru s matkou přírodou. Lékaři znají medicinské účinky felinoterapie, kdy samotný fyzický kontakt se zvířetem umožňuje snižovat stavy úzkosti a stressy. Psychologové vědí, že spíše introvertní tvor, který se nepodřizuje lidské autoritě, posiluje u svého chovatele toleranci vůči světu.
Problém by byl hledat v soužití člověka a kočky něco víc a propadat při tom mysticismu ovlivňujícím naše vědomé rozhodování. V tomto smyslu chápu výrok Bernarda Shawa že člověk je kulturní v té míře, v jaké rozumí kočce. Např. film „Cat people“ (1942) a jeho slavnější remake (1982) s Nastasjou Kinski či film „Catwomen“ (2004) s Halle Berry je určitě zajímavá hra s fantasií, ale neznamená to, že po jejich shlédnutí začnu věřit v magickou transformaci lidí na kočky a naopak. Kočka je jen zvíře, se kterým prostě kohabitujeme pro vzájemný přínos.
Typickou ukázkou nevinného přežívání kočičích pověr je vznik "Bratrstva kočičí pracky", jak ho už v roce 1940 vylíčil Jaroslav Foglar. Vzpomínáte ? Mocný talisman kočičí pracky měl pomoci přičarovat Rychlým šípům různé nehody. Pracku sehnali Dlouhé Bidlo a Bohouš s pomocí Štětináče za ročník časopisu Mladý hlasatel (jedné noci ji uřízli mrtvole Lízinky staré Zavadilky) a opravdu se začaly dít věci.
Dokonce i vzorňák Mirek Dušín nakonec zaváhal, jakoby na té pověře o magické moci talismanu mohlo něco být a tak raději lstí Rychlé šípy vylákaly ošidnou pracku z Dlouhého Bidla u kočičího hrobu a vrátil ji majitelce nebohé kočky Lízy. Pověrčivost bratrstva se pak projeví ještě příběhu o šeredné babě Jeremiášce, vykladačce karet a uchystavačce lektvarů pro zloděje, které se .Dlouhé bidlo rozhodne ukrást její knihu kouzel.


Kočičí démon v temném středověku

Dějiny vztahu lidí ke kočkám jsou plné různých pověr. Počátkem středověku se kočky u nás staly symbolem temné magie a hříchu pravděpodobně kvůli přežívajícím pohanským kultům helénské Hekaté a germánské Freyi. Ženy se od bohyně měsíční noci a nekromancie Hekaté učily tajným uměním, aby mohly v noci v podobě kočky navštěvovat své milé a díky magické síle měsíčního světla člověka donutily, aby se podřídil její vůli.
Na severu byla kočka zase uctívána jako magické zvíře zasvěcené germánské bohyně Freyi. Ta ztělesňovala lásku a krásu a jezdila v kočáře taženém spřežením divokých koček, prý kočičích démonů. Věřilo se, že sáně tažené kočkami odvážejí duše zemřelých z našeho světa. Poslední Freyin chrám v Magdeburgu nechal zbourat až Karel Veliký.
Podle židovských legend se zase první Adamova žena Lilith proměnila po vyhnání z ráje v démonickou kočku (též hada). Misogynní křesťanský svět v tomto mýtu z počátku světa musel vidět metaforu nespoutaného libida, vášnivého naturelu, který nerespektuje autoritu patriarchálního světa. Proto z kočičí Lilith učinila asketická křesťanská tradice nenasytnou nevěstku démonů, která muže navštěvuje v jejich nočním snění, vábí je a následně hubí.
Křesťanská církev usilovala o vymýcení starých náboženství a o vládu nad starými kulturami. Ve středověké Evropě se tedy kočka stala symbolem zlých čar a kouzel, byly jí připisovány vlastnosti zlých duchů a nebezpečná kouzelná moc. Na kočce ulpělo mnoho pověr, nedůvěru vzbuzovala už svým nočním způsobem života. Kočky se měly používat k různým kejklům při léčení chorob i k omlazování. Kočka proto nesměla chybět v inventáři jakékoliv vědmy či čarodějnice.
Čarodějnice na sebe prý mohly brát zvířecí podobu, tradovalo se, že své noční výpady podnikají ve smečkách. Také se podle pověr často spojovaly se satanem. Podle jedné skotské středověké receptury, pokud v pátek někdo začal opékat živou kočku na rožni a činil-li tak po čtyři dny, pak v pondělí přivolalo vřískání nebohého zvířete ďábla v podobě černé kočky. Ta byla ochotna vykoupit své mučené příbuzné splněném každého tyranova přání.
Církev v té době povýšila pověry na nástroj své mocenské autority a mění tak teologii lásky na teologii zášti. Ničím mimořádným nebylo politicky inspirované obvinění z čarodějnictví.Např. v roce 1233 vydal papež Řehoř IX. svoji bulu „Vox in Roma audita est“ kterou se snaží pohanit politicky nepřijatelné dánské Sedingy. V průvodním spisku jsou líčeny do podrobnosti jejich údajné černé obřady : „Na shromáždění vystoupí ze sochy mistr (ďábel) v podobě černého kocoura velikosti psa. Kocour pak vztyčí ocas a postupně mu přichází účastníci políbit zadek“.
Inkvizice byla v podstatě mocenským nástrojem, něco jako církevní policie zaměřená na boj s vnitřním nepřítelem – na ideologicky i mocensky konkurující heretiky. V roce 1307 byli na základě obvinění z uctívání ďábla v podobě kočky souzeni francouzští a angličtí členové řádu templářů, proslulého nesmírným bohatstvím a válečným hrdinstvím svých rytířů ve Svaté zemi.
Z počátku církev trestala podezřelé osoby hlavně pokáním, v horším případě exkomunikací. Později přišly hrdelní tresty a to včetně koček samotných. V období XV. až XVII. století, v době vystupňovaných honů na čarodějnice. musela osvědčit kočka tuhý život. U čarodějnic se věřilo tomu, že se až devětkrát dokáží převtělit v kočku a uniknout tak smrti. Kočky měly mít také schopnost ovládnout mrtvé tělo a proměnit je v upíra. V rozsudcích svaté inkvizice byla černá kočka svědkem, že člověk se věnuje čarodějnictví a černé magii s pomocí „lacrum cum daemonae“, důkazem že člověk obcuje s ďáblem.
V roce 1484 vydal papež Inocenc VIII. svoji nechvalnou bulu „Sumus desiderantes affectibus“ vybízející k nelítostnému potírání čarodějnictví. A papež přitom také vyhlásil že kočky jsou záludná zvířata a pomocnice čarodějnic. Náboženští fanatici pak začali kočky pronásledovat. Házeli je z věží kostelů na dlažbu, kde je ubíjeli klacky či karabáči. Přibíjeli kočky na kříž, upalovali je. Protestanti kočky upalovali v dřevěných rakvičkách s podobiznou papeže. Ušetřeny byly jedině kočky s kresbou M na hlavách, ty byly považovány za zvířata Matky Boží.


Kočka se rehabilituje – pověry trvají

V polovině 18.století uznal člověk svůj omyl a kočka se vrátila do jeho péče. Následovalo církevní vyhlášení, které zakazovalo zabíjení koček pod trestem klatby. Avšak zbytky těchto hrozných dob jsou patrny i dnes a popisuje je i literatura. La Fontaine je ve svých bajkách považoval za falešné a pokrytecké tvory. V románu Marka Twaina si Tom Sayer tře víčko kočičím ocáskem aby se zbavil ječného zrna. Každý slyšel asi i dnes nějakou pověru o kočkách, třeba některou z následujících:

• tříbarevné kočky chrání před ohněm a jinými neštěstími
• kdo zabije tříbarevnou kočku, má doživotní smůlu
• koho tříbarevná kočka navštíví, potká ho štěstí
• když přeběhne černá kočka přes cestu, znamená to neštěstí
• doprovází-li černá kočka člověka, hrozí mu smrtelné nebezpečí
• smůlu přináší přenesení kočky přes potok.
• přejde-li bílá kočka pod oknem, někdo v domě do dvou hodin umře
• zabije-li žena kočku, nenapeče dobrý chleba
• zakopaná kočka pod prahem nebo zazděná při stavbě nového domu přináší štěstí
• kočka narozena v květnu přiláká do domu hady,
• sedí-li kočka před stavbou na oltáři, bude manželství nešťastné
• mňoukají-li kočky v pátek v noci, znamená to hádku v rodině
• mňoukají-li ve dne pod okny, hrozí domu neštěstí
• kočka se musí udeřit (či zabít) ze zadu, jinak to přináší nemoci
• spolkne-li dítě kočičí chlup, přestane růst
• podívá-li se kočka při mytí na někoho, může čekat výprask
• když se kočka protahuje a hrbí hřbet, přijdou hosti
• hladí-li si kočka uši tlapkou, přijde vzácná návštěva
• když se stěhujete, dejte kočku dovnitř oknem a ne dveřmi aby zůstala
• nemá-li dívka ráda kočku, nebude mít ráda ani muže
• protahuje-li si kočka zadní nohy, možno čekat nepříjemnosti
• brousí-li si kočka drápy o strom, přijde epidemie
• prská-li kočka na někoho, čeká ho povýšení
• utopení koťat přináší sedm let neštěstí
• pokud najdete na černé kočce bílý chlup, štěstěna se na vás usměje a když ho vytrhnete bez toho, že by vás poškrábala, získáte velmi mocný talisman
• když námořník vyplouvá na moře a nechá doma černou kočku, tak se vrátí v pořádku a žena mu zůstane věrná
• pokud se černá kočka k vám blíží, je to dobré znamení, ale pokud se od vás vzdaluje, budete mít patrně smůlu
• když si černá kočka lehne na postel nemocného člověka, zemře.
• návštěva má vždy políbit kočku v domě, kam přišla, protože to přinášelo štěstí.
• vývar z černé kočky vyléčí tuberkulózu.
• novomanželům do prázdné kolébky třeba dát kočku, aby zaručila příchod dětí.
• černé kočky dokáží najít zakopané poklady, stačí je vypustit na křižovatce pěti cest a následovat ji
• žere-li kočka trávu, bude pršet
• na Šimona a Judy leze kočka z půdy

Podle stále přežívajících pověr je kočka zvlášť ošidná člověku, když spí. Pokud se kočka chce stát čarodějnicí, musí ukradnout člověku duši, nejlépe ve spánku. Vkrádá se i do snů. Takhle např. lidoví vykladači snů vidí roli kočky ve svých svébytných pověrečných pranostikách : vidět spící kočku znamená že proti vám někdo intrikuje, vidět kráčející kočku znamená zmeškanou příležitost, být poškrábán kočkou znamená být zatažen do soudní pře, sen o bílé kočce znamená štěstí a kočičí maso jíst ve snu znamená cizoložství v domě. Dnes asi málokdo věří na zoomorfii a invokace satana. Kočka je ale i nadále podvědomě zbožňovaná i nenáviděná. A tím prozrazuje něco o nás samotných.


Čarodějnictví jen jako hra ?

Na tradiční pověry o čarodějnicích a jejich kočkách dnes navazuje naivně romantizující ideologie wiccanismu. Může jít o kultovní společenství se vztahem k mytologickým představám a magickým praktikám, o jakousi formu novopohanství. Ale často jde jen o lidi, kteří samostatně, ve volnějších duchovních souvislostech, hledají spirituální inspirace v přírodě. Nejčastěji pouhá móda, nad kterou na rozdíl od středověku nevisí stín inkvizitorského zásahu. Tak trochu povrchní kšeft provozovaný šarlatány, trochu i iracionální alternativní životní styl, nabízející něco jako esoterické či ekosofické odpoutání od někdy nepříjemně tvrdé skutečnosti.
Fanynky (popř. fanouškové) wiccanismu asi znají oblíbený odkaz na první čarodějnici světa Aradiu v knize „Aradia - evangelium čarodějnic“ (Aradia, Gospel of the Witches, 1899), kterou zkompiloval americký folklorista Charles Leland, údajně podle souboru tradičních rituálů „Kniha Stínů“. Základ příběhu o Aradii tvoří pohanská legenda o lásce bohyně noci a měsíce Diany (též Seléné) k bohu světla a slunce Lucifera (též Phosphorus). Jejich dcera Aradia naučila lidi čarodějnému umění a rituálům. a samozřejmě ji provázela černá kočka. Hezká báje.
Samotné slovo „Wicca“ prý označuje ve staré angličtině nejen čaroděje, ale také slovo moudrý. V čem má ale být ta moudrost wiccanismu ? Pokud ho bereme jako společenskou hru s dědictvím našich dávných necivilizovaných předků, která může posilovat význam života v souladu se silami přírody, pak proč ne. Kdo si hraje, nezlobí. Hra je věčná a leží mimo seriozní protiklad pravdy a lži, Navzdory absenci patetické či upjaté vážnosti také tvoří kulturu a její imateriální hodnoty.
Jde o to, aby se všechny ty pověrečné postupy provázející staronové kulty a mýty nestaly fanatismem, zatlačujícím užitkové a poznávací aspekty reálného života. Hrajme si, berme to třeba jako povyražení či relaxaci, zdroj imaginace, ale mějme k takovým hrám profánní vztah. Ostatně, kdybych nakrásně běhal doma na krku s pentagramem velkým jak kolo u vozu, asi by se na mne naše kočka dívala s výrazem chápavého přezírání. Ono je jim to různé lidské umanuté blbnutí docela buřt. Možná právě v tom by nás naše chlupaté přítelkyně mohli inspirovat.