Když nás opustí známá osobnost, následuje defilé smutečných reakcí, upřímnějších i těch poněkud oficiózních. Jen opravdu charismatické osobnosti ale zanechají skutečnou lidskou stopu. Profesor Valtr Komárek patřil mezi takové osobnosti.

Mnozí dnes připomínají Valtra Komárka jako klíčovou postavu polistopadových změn, místopředsedu kabinetu Mariana Čalfy, vlády národního kompromisu. A také jako čestného předsedu obnovené ČSSD, se kterou nakonec spojil svou politickou cestu po roce 1989. Lidé na náměstích hledali cestu jak dál a Valtr Komárek s aureolou uznávaného vědce se stal symbolem naděje, že taková cesta existuje. A svou autoritou pak po rozpadu Občanského fóra pomohl k vzestupu zpočátku mimoparlamentní ČSSD.

Zpráva o skonu Valtra Komárka mne zasáhla osobně i proto že jsem ho měl možnost poznat i v jiném prostředí, než byla polistopadová top politická scéna. Ostatně dnes se na tehdejší naděje díváme mnozí určitě různě. Ale pro mne osoba Valtra Komárka není nějakým politickým a mediálním symbolem. Ještě zelený absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze a vědecké embryo jako já se s ním mohl před třiceti lety potkat a inspirovat profesně i lidsky zároveň.

Valtr Komárek totiž v minulém režimu působil jako ekonom a jedna z intelektuálně výrazných postav na půdě Československé akademie věd A mladí ekonomové ho v 80. letech znali jako vědce, který se mohl učit v našich domácích podmínkách u těch nejlepších. Hlásil se k známé československé makroekonomické škole spojená se jmény jako národohospodář Josef Goldmann, který se po svém věznění v 50.letech vrátil do Ekonomického ústavu ČSAV.

Když po roce 1983 jako ředitel Prognostického ústavu stanul Valtr Komárek v čele státního výzkumného úkolu zpracovat strategický výhled nezbytných změn v tehdejší ČSSR, byl to úkol náročný nejen vědecky, ale i organizačně a politicky.. A zhostil se toho úkolu s nadhledem i nezbytnou taktikou. Prognostické instituce tehdy vznikaly v různých zemích, ale především v Praze získaly charakter klíčové platformy připravené na nadcházející velké změny.

V 80. letech byly prognostické studie in. Práskalo se nad nimi ideologickou knutou méně než v jiných případech. Některé informace ale prosakovaly od vědců k olympským výšinám tehdejší strany a vlády, kde mnozí měli .pocit ze z funkcí získali i patent na rozum. Ale Valtr Komárek i v těchto složitých podmínkách dokázal nějak obhajovat jak výzkum tak i lidi, kteří se na něm podíleli. Svým agilním a nezničitelným optimismem dokázal často obměkčit i své názorové protivníky. A při práci spojit i velmi protichůdně uvažující lidi.

I díky Valtrovi Komárkovi existovala mezi výzkumníky nebývale svobodná diskuse. To nebylo ani v perestrojkové atmosféře samozřejmé. Při diskusích a oponenturách se utkávaly různé přístupy a hypotézy, ale pan profesor je zvládal z humornou laskavostí. Mezi prognostickou omladinou jsme mu tehdy někdy říkali dobrácky „dědeček Hříbeček“ i když mu nebylo ještě ani šedesát let. Ale i z toho bylo znát že ho přemoudřelí zelenáči nešetřící v ničem své starší vědecké kolegy měli vlastně rádi.

Samozřejmě dnes už si málokdo vzpomene na obsah tehdejších bojovných polemik nad prognózou ČSSR do roku 2010 .Kde skončily tehdejší hypotézy a predikce ? V souboji o ekonomickou transformaci po roce 1989 zvítězila nakonec koncepce Václava Klause. A pracovníci prognostických institucí (vedle federálního Prognostického ústavu ČSAV to byl ještě Ústav prognóz ČR a Kabinet prognóz SR) se po jejich zrušení rozešli doprava i doleva. Ale odnesli si s sebou neopakovatelný prožitek uvolněné kreativity a spolupráce se skutečnými osobnostmi. Něco takového si pak nesete s sebou po zbytek života. A nejen nejbližším přátelům se po osobnosti Valtra Komárka nyní bude stýskat.