Svátky na konci roku mívají jak rozjímavou, tak i bilancující povahu. Má to svoji logiku, jsou zarámovány zimním slunovratem, dobou, kdy se naše Země obrací zpět k životodárnému Slunci. Jak symbolicky ožívá po zimní tmě zářivé „sol invictus“, ožívá i naděje. A my zvažujeme, co jsme v minulém cyklu dělali špatně a jak lépe využijeme novou šanci.



Je v tom i kus přesvědčení o nezbytném příchodu změny. Naději bychom si ale neměli plést s útěšnou iluzí. Změna je nyní hodně skloňované slovo. Svět se neustále mění, to je zjistitelné empiricky, jak se bude měnit ten náš svět, lidský, a zda k lepšímu, je především věcí našeho praktického snažení a pochopení možností, které nám situace nabízí. To není samozřejmé, protože společenská iracionalita často brání dosáhnout širší shody na použitelném projektu. A různí mámiví prophetové a hypnotizéři davů mohou sklízet opět své žně.
Před mimořádnými volbami údajně až 4/5 voličů doufalo ve změnu. Problém byl, že nepanovala zrovna moc velká shoda jakou. A podle toho také ty volby dopadly. Navzdory pocitu prezidenta Zemana, který ve svém štěpánském poselství naznačil, že Jiří Rusnok a mimořádné volby už odstavením Nečase s Kalouskem sjednotily národ. Pocit frustrace, že se to jaksi nepovedlo, znovu oživuje tříšť nesourodého mesianismu, stejně jako historického defétismu zvěstovatelů úpadku. A to nejen v České republice, ale i jinde, zejména však u nás na starém kontinentě,
V poslední době jako by na nás pršely varování před dějinnými křižovatkami a riziky civilizačních kataklyzmat. V době zklamání z postindustrialismu a postmoderny a stagnace staré dámy Evropy se jakoby vrací kulturní atmosféra fine de siecle a spenglerovské dekadence. A propagandistické války světových center moci opět zveličují rozdíl východních a západních hodnot a staví na huntingtonovském konfliktu kultur. Ale pozor, v příštím roce si připomeneme 100. výročí první války, která dostala název světová.

Je lidské, že člověk hledá v nejistotě nějakou útěchu, ale do lepších časů nepovede oddávat se iluzím. Jsem přesvědčen, že rozeznat iluze od reálné šance pomůže racionálně kritická zásada "cogito, ergo dubito" – myslím, tedy pochybuji. To neznamená nedostatek odhodlání, ale vůli testovat své přesvědčení, nejlépe rozumem. Vždyť každé přesvědčení je vlastně hypotézou, která vychází nejen ze zobecněné empirie, ale i z určitých neověřených myšlenkových předpokladů.
Myslím, že nahrazování tvořivého projektu instinktivní eschatologií či konspirativní paranoiou může hrozit sejitím z cesty. Těžiště řešení není v jurodivém nevědomí, nýbrž v hledání nové racionality a pochopení, co nám dějiny vzkazují. I symboliku svátků slunovratu můžeme chápat jako apel na světlo rozumu. Víra stejně jako bezvěrectví je samozřejmě o právu volby i o individuelním ustrojení. Na této „via lucis“ je ale dobré použít nejen srdce, nýbrž především hlavu.
Rozpad washingtonského konsensu a světová krize 2009, stejně jako upadající autorita tradiční reprezentativní demokracie jsou fakt. Dnešní svět je mundializovaný a informatizovaný, ale také silně sociálně fragmentovaný. Masy dnes znamenají něco jiného než v minulosti. Zesílila zpětná vazba dílčích zájmů, zkomplikovala se synergie. Mění se vnitřní struktura dějin, staré jistoty odchází a nove ještě nejsou zřejmé. To platí i pro politické osobnosti, které vzejdou už z 21. století.

Rozhodně neplatí čím hůře tím lépe. Pokrok se nekumuluje lineárně ale většina lidí v 21. století se má mnohem lépe než v století devatenáctvém. High-tech dává novou výbušnou sílu výrobním silám a transkulturní nadstavba se tomu buď přizpůsobí živelně anebo řízeně.
Je a bude to klopotný proces ve kterém nepomůže pocit, že nějaká sekta má apriori monopol na pravdu (lhostejno zda se ohání Marxem, Kristem a nebo svobodným trhem).Odpovědnost „opinion makerů“ (respektovaných představitelů kultury, vědy, politiky) je pomáhat nahradit iluze pochopením tohoto faktu.
Strategické evropské souvislosti získají na aktuálnosti s nadcházejícími evropskými volbami. Ale nestačí, že z pražského Hradu nyní vlaje evropská vlajka. Jde o osvojení evropského uvažování, které je také součástí nezbytného „weltoffenheit“ při formulaci potřebných řešení moderního světa.
Raději než skok slepé víry pod autoritářskými prapory udělejme malý krok k vyváženě evropskému, solidárnímu a demokratickému řešení . A že navzdory problémům mnohotvárností kultury je dnes více než kdy jindy člověk jenom jediný. V houštině různých zájmů se tato pravda o člověku nesmí ztratit Jinak uvízneme v bezčasí jako už v dějinách vícekrát. A to by byla škoda.

Publikováno na www.denikreferendum.cz