V roce 1949 vzniklo ekonomické integrační uskupení zemí tzv. sovětského bloku. Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) vznikla jako specifická reakce na počínající studenou válku, ale i na proces internacionalizace ekonomiky a rozvoje mezinárodní dělby práce. Její existence trvala 42 let.



Vzniku RVHP předcházely již v roce 1948 konzultace zástupců SSSR a vybraných evropských zemí (Československa, Polska, Maďarska, Rumunska a Bulharska, v únoru 1949 se přidala ještě Albánie). Dohodly se utvořit společnou mezinárodní organizaci nového typu, určenou ke koordinaci rozvoje a vzájemné spolupráci v podmínkách sílícího napětí mezi Východem a Západem. První zasedání RVHP bylo svoláno na 26. dubna 1949 do Moskvy, na kterém se schválily hlavní principy, úkoly a organizační formy.
Před 42. lety tak vzniklo uskupení, kde žilo na 250 milionů obyvatel a dále se rozšiřovalo Když byla v roce 1991 RVHP rozpuštěna, zahrnovala území 10 států (k původním šesti přibylo NDR, Mongolsko, Vietnam a Kuba) s 420 miliony obyvatel. Mimo uskupení zůstala Čína a Korea, pozorovateli ale byli např. Jugoslávie, Laos či Angola. V časech politiky mírové koexistence a politiky deténte, ústící do helsinského protokolu, se RVHP pokoušela spolupracovat i s nesocialistickými zeměmi. Smlouvu o spolupráci uzavřela např. s Finskem či Mexikem.
Mocenským hegemonem celého uskupení byl pochopitelně SSSR i když formálně byla deklarována vzájemná výhodnost a národní suverenita. Výhodnost kooperace byla podmíněna „sovětským“ internacionalismem, tedy soudržností s velmocenskou politikou SSSR. Konformita se zájmy Moskvy a zavedeným hospodářským systémem byla předpokladem. Jiný přístup byl hodnocen jako ideologická úchylka a antisovětismus.

Ekonomický vývoj RVHP od počátku ovlivňovaly nemalé rozdíly v dosaženém stupni hospodářského rozvoje a ekonomické struktuře jednotlivých členských zemí. Princip vzájemné pomoci byl vyjádřen už v názvu (rusky „экономи́ческая взаимопо́мощ“, německy „gemeinsame Wirtchaftshilfe“). Vyspělejší země jako bylo Československo pomáhaly industrializovat ty zaostalejší, většina měla spíše agrární charakter. NDR už od 60. let v průmyslu vyráběla objemově víc, než před válkou celá Třetí říše.
Členské země RVHP v podmínkách studené války a obchodního embarga urychleně přeorientovaly své vnější ekonomické vztahy dovnitř sovětského bloku. Zde také realizovaly cca ¾ svého zahraničního obchodu. Pozitivní bilanci ve vzájemném obchodu měl SSSR (kvůli vývozu paliv a surovin na kterém byly ostatní země zcela závislé). Aktivní saldo mělo i vyspělejší Československo a NDR, které vyvážely do RVHP i stroje a investiční celky. Specifické postavení měl tzv. meziněmecký obchod (SRN udržovalo pro byznys s NDR zvláštní podmínky), západu se také více otevřelo Rumunsko a částečně i Maďarsko.
V RVHP šlo zpočátku o bilaterální obchodní vztahy na bázi světových cen, později vznikl multilaterální clearing přes moskevskou Mezinárodní banku pro hospodářskou spolupráci s využitím převoditelného rublu. Ceny v tomto sytému byly „očišťovány“ a převoditelný rubl nebyla plnohodnotná měna, jen interní zúčtovací jednotka. Návrhy na společnou konvertibilní měnu nikdy neprošly. Přímé zapojení do světového trhu prostřednictvím mechanismu cenotvorby a konkurence tedy neexistovalo. RVHP se na světovém obchodním obratu podílelo z počátku 6%, ke konci 11%. Pro srovnání je podíl dnešní EU na světovém obchodu více jak dvojnásobný.

Na rozdíl od dnešní EU neměla někdejší RVHP nadnárodní, ale jen mezinárodní instituce. Od organizování vzájemné směny v podmínkách státního monopolu zahraničního obchodu se postupně přecházelo i k spolupráci v oblasti výroby (vznikaly i společné podniky a různá mezinárodní sdružení). Tlačila k tomu potřeba intenzifikace ekonomického rozvoje, protože od konce 60. let se začal prohlubovat technologický gap Východu vůči vyspělému Západu.
Problém byl, že ekonomika RVHP existovala v netržním prostředí, kde byly deformovány zbožně peněžní vztahy. Rozhodovaly administrativní tlaky a ne tržní stimuly. Nástrojem řízení se stala koordinace národohospodářských plánů jednotlivých zemí směrem k posílení kooperace a specializace. Tyto úkoly se však příliš nedařilo plnit. Problém s efektivním využitím výrobních faktorů a narůstající handicap v oblasti vědy a inovací tlačil na reformu a debatám o nových principech „socialistické integrace“.
K uvolnění přebyrokratizované RVHP už ovšem nikdy nedošlo. Narůstaly strukturální problémy jednotlivých zemí, závody ve zbrojení odhalovaly nedostatek produktivity. Místo koordinované reformy ekonomického systému v celém RVHP (teoretici diskutovali o jednotném socialistickém trhu), nastoupilo jen dílčí flikování, které přerušil až rozpad sovětského bloku a transformace centrálně řízených ekonomik po roce 1989.

V červnu 1991 v Budapešti na 46. zasedání RVHP byla tato organizace rozpuštěna. Zůstaly jen některé organizace jako např. Intersputnik a nemalé dluhy, které se řešily ještě léta Rychlý způsob rozpuštění RVHP bez přechodného období přitom vyvolával diskuse. Firmy, které byly orientovány především na odbyt do členských zemí RVHP, se totiž samozřejmě dostaly do velkých potíží., na tlak konkurence na světových trzích nebyly zvyklé, mnohé skončily v konkursu. Tok změny byl však natolik rychlý, že jiná varianta než rychlé rozpuštění RVHP nebyla ani nastolena.