Před deseti lety vstoupila ČR do Evropské unie. A příští týden si ještě připomeneme „Schumann Day“. Tento svátek je 9. května jako připomínka dne, kdy v roce 1950 francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman představil myšlenku společné mírové Evropy. Co k těmto významným dnům říci tři týdny před evropskými volbami ?



V referendu o vstupu ČR do EU v roce 2003 hlasovalo pro 77,33% zúčastněných voličů. Bilance úspěchů a neúspěchů uplynulého desetiletí mění původní nadšení pro život ve společném evropském domě na vystřízlivění Platí, že mimo EU by nám nebylo lépe, ale na současné nespokojenosti s podílí jak naše neschopnost využít nabídnuté šance, tak i problémy, kterými prochází samotná EU. Nelze říci že toto období patří k těm nejhorším, ale kumulace problémů je značná a je jasné že naše evropské soužití potřebuje nový impuls.
Zřejmé jsou výhody společného trhu pro 500 milionů lidí a možnost volného pohybu pracovních sil i kapitálu. Ty působí na národohospodářské úrovni, ve vztahu k růstu hospodářského výkonu, k rozšíření obchodu se zeměmi EU a k přílivu přímých zahraničních investic. Start v EU nepřinesl šok, kterým strašili euroskeptici, ale vývoj mohl být přesto lepší. Už etapa přístupového období (1993-2003) nebyla příliš využita a kritiku si zaslouží i vyjednaná přechodná ustanovení.
Přínosem měla být politika konvergence, tedy sbl,ižování úrovně ČR k vyspělým zemím. O reálné konvergenci můžeme mluvit do roku 2008. Přínos k růstu HDP bývá uváděn cca 1 p.b. ročně (ČR je dnes na 16. -17. místě v EU28). Ovšem toto sbližování bylo v krizi zastaveno a po pětileté recesi jsme své postavení v EU spíše zhoršili. ČR mohlo pomoci, že byla čistý příjemce eurozdrojů, ovšem zde patříme spíše k problémovým zemím. Za období 2007-2013 zbylo k čerpání ještě 300 mld Kč
Nejde také jen o národohospodářské efekty našeho soužití v EU. Individuální postoj k EU ovlivňuje to jak je bruselské rozhodování vzdáleno občanům. S neúspěchem se setkal pokus Konventu na odstraněni demokratický deficitu ze smluvního základu EU (Lisabonská smlouva je jen nepříliš funkčním kompromisem). Otazníky jsou i nad evropským sociálním modelem. Působí jak nerozvinutost evropských sociálních standardů, tak i krize národních sociálních politik, která ústí do rozevírání sociálních nůžek .

Náš společný evropský dům nepotřebujeme bořit. Nepotřebujeme to ani Bruselu osladit. Potřebujeme EU přestavět tak, aby sloužila lidem a současně obstála v globální soutěži. Být k EU kritický neznamená být protievropský. Levičáci kritizují EU že je moc pravicová, ale zapřísáhlí neoliberálové by zase chtěli couvnout k EFTA (pouhému volnému obchodu). Pravý extrém by rovnou vystoupil z EU..
Evropská integrace je ale potřebná i z pohledu našeho národního zájmu a proto je třeba rozehnat hnědý stín nad Evropou. Bez politického svorníku, společné energetické, dopravní ale vědecké a inovativní strategie EU rozervou ti, kterým se stýská po časech bipolarity. Takže pro dalších 10 let vykročme raději dopředu než zpět. K Evropě solidárnější, demokratičtější, zkrátka lidem prospěšnější.