V neděli dopoledne 28. června 1914 se v bosenském Sarajevu na rohu ulice Františka Josefa rozlehly výstřely, které změnily svět jak jsme ho dosud znali. Student osmé třídy bělehradského gymnasia devatenáctiletý Gavrilo Princip zastřelil arcivévodu a následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d'Este.



Zpráva obletěla svět. Z Haškova proslulého románu známe, jak už druhý den oznamovala dobrému Švejkovi jeho posluhovačka paní Müllerová, že toho z Konopiště, tlustýho, nábožnýho, práskli z revolveru. Tato událost se stala roznětkou pro válečný konflikt v rozsahu, který do té doby lidstvo nepoznalo. Na jeho konci bylo 16 milionů mrtvých a pád čtyř velkých monarchií – rakouské, německé, ruské a osmanské.

Sarajevskými událostmi se dnes zabývá tisíce knih. Lze ale říci, že skutečnou příčinou vypuknutí světové války nebyla ani ztráta pretendenta rakouského trůnu ani nacionální napětí na Balkáně. Konflikt by nejspíš vypukl i kdyby se arcivévoda Ferdinand vrátil ze Sarajeva živ a zdráv a posléze se ujal trůnu. Byly to obecně imperiální ambice tehdejších mocností i hamižnost jejich ekonomických elit. A dnes jde o to, aby se nemohl opakovat scénář takového zničujícího vývoje
Když se tehdy Vídeň rozhodla rozšířit svoji „civilizační misi“ na jihovýchod, anektovala v roce 1908 Bosnu a Hercegovinu k habsburské koruně a šilhala až k Soluni. Tento krok logicky zvýšil napětí mezi mocnostmi. Nešlo jen o střet s již upadající a formální mocí sultána. Za podstoupení Bosny vyplatila Vídeň Cařihradu mnohamilionové odškodné.
Na Balkáně bylo ale citlivé pole ruské politiky, protože ruské impérium mělo zájem o přístup k středozemnímu moři. O pronikání na Balkán a do Turecka mělo zájem i Německo. Přes Balkán měl např. vést německý projekt bagdádské dráhy, která měla končit až u bran Indie. S Francií a Anglií se utkávalo zejm. Německo v různých koloniích, zřejmý byl sílící konflikt o naftu.

V této situaci bylo naivní myslet si, že vše skončí tzv. malou válkou mezi Rákouskem a Srbskem. Citlivý Balkán jen posloužil jako ta roznětka. Sarajevský atentát připravila organizace Mladá Bosna. Přesto, že v ní byli příslušníci různých národností, za hlavního viníka bylo označeno Srbsko. Na přípravě atentátníků se totiž podílela polotajná srbská organizace, známá jako Černá ruka, jejíž programem byl velkosrbský nacionalismus. A bělehradská vláda tolerovala, že chtěli sjednotit balkánské Slovany pod vedením Srbska.
Na druhou stranu jako provokace muselo působit to, že arcivévoda Ferdinand přijel do Sarajeva na vojenské cvičení 28. června, když si Srbové připomínali tradiční „Vidov dan“. Podle gregoriánského letopočtu jde o den neblaze proslulé bitvy na Kosovu poli v roce 1389 (podle juliánského kalendáře to vycházelo na 15. června). Oheň sváru se rozhořel naplno. Na stranu Srbska se přidalo carské Rusko, na stranu Rakouska pak císařské Německo. A přesně měsíc po sarajevských výstřelech císař František Josef I. podepsal v Ischlu proslulý manifest „Mým národům“.

Po 100. letech bohužel ani dnes nelze vyloučit hrozbu nového válečného konfliktu, rozdmýchávaného mocnostmi. Varovný je i příklad, jak se v roce 1914 zachovaly tehdejší politické reprezentace. Ty se postavily jednoznačně na stranu nacionálního militarismu, který líčily jako patriotismus. Bohužel i tehdejší sociální demokracie, které měly vést společně pracující všech národů k zápasu za sociálně spravedlivou společnost, zradily obhajobu jejich zájmů.a věc míru.
Také dnes řinčí vlády zbraněmi a usilují o ovládnutí zdrojů a území, namísto toho, aby řešily skutečné problémy občanů. Také dnes politická propaganda rozjíždí rádoby patriotické kampaně proti cizím hrozbám. Prvořadým úkolem by v tuto chvíli měla být otázka mírového řešení konfliktů. V Evropě je tím konfliktním tématem dnes především proces balkanizace Ukrajiny. Jde o to, aby spor o Ukrajinu nezafungoval jako spor o Srbsko před sto lety.
Ustupovat tlakům na militarizaci po desítky let mírové Evropy znamená, že narůstá nebezpečí překvapivého a neřízeného vývoje. Připojuje se k tomu křehkost multipolárního světa a tendence k ožívání autoritářství, nacionalismu a fašismu. Eskalace napětí může vyústit opět v ničivý konflikt za nové dělení světa. Proto jsou tak důležité hodnoty vzájemně výhodné mírové spolupráce a respektu k mezinárodnímu právu.