Kolektivní, svépomocné peněžnictví opřené o různé formy vzájemnosti může mít ve finanční architektuře světa důležitou, ale přeci jen doplňkovou roli. Stejně jako různé formy lokálních a virtuálních měn.



Britský deník “Telegraph” přinesl nedávno zanícený článek, který prorokuje rozklad ústředních institucí jako jsou banky a vlády s pomocí nových peněz, bitcoinů (srv. Matthew Sparkers, The coming digital anarchy). Vlastně nic nového – lidská touha dostat se z područí peněz a těch, kteří o nich rozhodují, je dávná. Tady jen slouží jako argument nová technologie digitální měny. Povrzuje se tak ale i dlouhá historie nepochopení toho, co vlastně peníze jsou a jaké funkce mají.
Už u Tomáše Akvinského můžeme nalézt nazíravou představu peněz jen jako oběživa, Středověcí kanonisté moralizovali o spravedlivé ceně, přitom již tehdy v reálu vzkvétaly peněžní domy. Smysl obchodu a peněz ocenili až první merkantilisté na prahu nového věku. Když Karel Marx v 19. století objevoval objektivní zákonitosti zbožně peněžní výroby, vedle něj vznikaly naivní utopie, které se usilovaly omezit objektivní roli peněz jako specifického zboží (staré známé návrhy na dekomodifikaci peněz).
Již v roce 1849 přichází francouzský myslitel a také poslanec Národního shromáždění Pierre .Joseph Proudhon se svérázným nápadem na to, jak nahradit peníze oběhovými poukázkami a dospět tak k bezúročné ekonomice. V roce 1849 vydává spisek „Banque d´echánge“, kde navrhuje půjčovat tzv. pracovní peníze zdarma ve své lidové bance ku zprostředkování směny a činí tak z peněz jen nástroj oběhu. Takové zevšeobecnění směny mělo podle něj odstranit nadvládu peněz jako kapitálu. Tato jeho utopie naturalizované směny se houževnatě vrací v různých anarchosyndikalistických teoriích.
Proudhon předpokládá, že k zrušení úroku dojde vlastně společnou dohodou, tedy že účastníci směny se zaváží dobrovolně k tomu, že budou přijímat platby v jeho pracovních poukázkách a těch bude dané množství bez jakéhokoliv ažia. nepochopil že zápůjční kapitál je jen jednou formou a že deklarace bezúročné směny nezajistí zánik bezpracných důchodů. Garance takové ekvivalentní směny tedy v podstatě nejsou objektivní, ale subjektivní, mravní. Proto jsou tyto přístupy vyhledávané také představiteli náboženských ekonomických učení. Proudhonův projekt lidové banky po několika měsících skončil krachem. Podobně orientované na bezúročnou ekonomiku jsou „přirozené“ reformy Silvio Gesella, ke kterému se dodnes někteří vizionáři hlásí.
Ti, kteří věří, že zevšeobecněním emise peněz přestanou být zbožím s vlastní cenou, se mýlí. Uniká jim to, že peníze slouží jako prostředek směny různých hodnot jen proto, že sami nějakou hodnotu mají a že vývoj této hodnoty nevychází z vnitřní vůle, ale z povahy tržních vztahů samotných. To co může nejsou dobu fungovat v lokálně omezené prosté směně, v rozvinutém tržním systému selhává. A digitální technologie toliko nahrazují primitivnější nástroje.
Odstranění plnohodnotných peněz směnkami neznamená, že kromě jejich užitné hodnoty je klíčová i jejich hodnota tržní. Do systému regionálních měn jako je bavorský „chiemgauer“ se mohou zapojit občané, podniky i místní bank. Ale tento oběhový nástroj je zakotven dočasným kursem k standardní měně (euru). Alternativa mikroplateb bez poplatků může být zajímavá. Ale i kurs mediálně módního bitcoinu se nakonec utváří na měnovém trhu. A poukázky na odpracované hodiny jako jsou známé „Ithaca hours“ jsou spíše sociálním než měnovým systémem.
Dnes se poměrně často používají kvasipeníze (fiat money) emitované na dluh komerčními bankami. Ale i kdybychom rozšířili monopol státu z plnohodnotných peněz i na dluhové financování (vlastně opak toho, co navrhoval Proudhon se svou představou privátně živnostenského anarchismu), podstatu peněz to nezmění. Kolektivní, svépomocné peněžnictví opřené o různé formy vzájemnosti (mutuality) pak může mít ve finanční architektuře světa důležitou, ale přeci jen doplňkovou roli. Stejně jako různé formy lokálních a virtuálních měn. Různé kampeličky či vnitropodniková banka pro zaměstnance (známá u nás např. z Agrokombinátu Slušovice) prostě neruší funkce peněz. Rozvinutý trh peněz zůstává v zbožně peněžní ekonomice klíčovou kategorií.
Digitální peníze mohou oslabit pozice kamenné banky, tresorů plných cenných papírů či měnového zlata. Nemohou ale změnit povahu a úlohu peněz ve směně zboží různých hodnot. Není na svobodné vůli lidí dát jim takovou či onakou hodnotu Ani příchod informačních technologií nenastoluje nějaké „ratio ex machína“. I když budou transakce probíhat ve virtuálním prostoru, pořád to bude o nedokonalých tržních cenách, pořád bude zapotřebí regulovat různé finanční inovace. Žádná nezfalšovaná dokonalost digitálními experimenty nevzniká. Jen pány s klotovými rukávy nahrazuje software a chytrá matematika.

Publikováno na www.denikreferendum.cz