Před 140 lety se narodila jedna z prvních českých feministek, žurnalistika a politička Františka Plamínková. Přišla na svět 5. února 1875 jako nejmladší ze tří dcer v rodině pražského obuvníka Františka. Na Staroměstském náměstí má dnes tato pražská osobnost pamětní desku. Kdo z dnešní generace však tuší o koho jde ?


Svou životní dráhu zahájila po studiu jako mladičká, devatenáctiletá učitelka v jižních Čechách. Už v roce 1895 se vrací do hlavního města, kde se aktivně zapojila do "Pražského spolku učitelek". Bojovala tehdy zejm. proti absurdnímu zpátečnickému nařízení v tehdejším Rakousko-Uhersku, které nařizovalo učitelkám žít v celibátu. Zrušeno to bylo až v roce 1918. Sama Františka se ale nikdy nevdala.
V roce 1903 stála Plamínková také u vzniku „Ženského klubu českého“, kde se diskutovalo o rovnoprávném postavení žen ve veřejném životě. A v roce 1905 se podílela na vzniku "Výboru pro volební právo žen", které bylo probojováno v Československu až v roce 1918. Neústupná a zapálená Plamínková tu získávala první politické ostruhy.
V nové republice založila v roce 1923 „Ženskou národní radu“, jejíž předsedkyní byla téměř 20 let. Zde jí pomáhala i její mladá přítelkyně a spolustranice Milada Horáková. Plamínková byla za své aktivity uznávaná i ženskými organizacemi v zahraničí. Na kongresu v USA byla například zvolena první místopředsedkyní „International Council of Women“. Publikovala hojně v tiskovinách jako např. Ženský obzor či České slovo.
Za národně socialistickou stranu, do které vstoupila v roce 1918, byla zvolena do zastupitelských funkcí. V letech 1919 a 1923 do zastupitelstva hl. m. Prahy. V roce 1925 byla poprvé zvolena senátorkou a svou funkci vykonávala až do zrušení senátu v roce 1939. Sociální tématika, které se zejm. věnovala, jí přiřazovala k spíše levicovému křídlu její strany. V senátu se mj. věnovala i rodinnému právu.
Roku 1938 sepsala dopis Hitlerovi, kde se zastala prezidenta Beneše. Po okupaci protestovala opět, tentokrát u prezidenta Háchy, že v protektorátní politice není ve vrcholné funkci jediná žena. Není tedy divu, že když odmítla emigrovat (vrátila se ze své tehdejší cesty do Skandinávie) byla nakonec v září 1939 poprvé zatčena a po propuštění byla pod dozorem gestapa.
Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha byla zatčena podruhé, převezena do Pankrácké věznice, pak na dva týdny do Terezína a nakonec poslána bez soudu rovnou před popravčí četu. Byla zastřelena 30. června 1942 na Kobyliské střelnici v Praze ve věku 67 let. Osud této neústupné ženy rozhodně stojí za to, aby byl připomínán novým generacím.