Krajní pravice se snaží vystupovat civilizovaně a zároveň prosazovat své tradiční cíle. Jedním z nich je i rozpad Unie Novodobá levice tak musí být k EU kritická i proevropská zároveň. A především se musí shodnout na pozitivní vizi.



Taktika krajní pravice pro jejich evropský nástup z opozice je oddělit se opticky od otevřeně fašistické minulosti do roku 1945 a nabídnout jakousi postfašistickou, legální softverzi svého tradičního programu. Staví i nadále na sympatiích k autoritářské vládě silných vůdců a sociálním egoismu, šovinistického vůči těm cizím. Ale prvky otevřeného etnického a kulturního rasismu jsou měkčí a pozorně si hlídají meze zákona (které ovšem mají tendenci rozšiřovat).
Antisemitismus a obdiv k metodám holocaustu je nahrazen provinciální xenofobií (zejm. islamofobií) a izolacionalistickou politikou ostnatého drátu, s voláním po vyzbrojování populace vůči vnějším „hrozbám“ (privatizací bezpečnostních funkcí státu). K tomu patří i legitimizace metod deportace problémových a dvojí etalon lidských práv. Často se tito postfašisté spojují s prvky militantního libertariánství až anarchokapitalismu, brojící proti regulaci a přerozdělování vůbec, líčí to jako cestu ke svobodě i když to lze chápat i jako nahrávání velkokapitálu.

EU verze 2.0

Také česká scéna je v této věci stále více rozštěpená. Kdeže jsou časy, kdy přesvědčený eurofederalista Miloš Zeman nekompromisně prohlašoval o svém protivníkovi: „Představte si Klause jak prohlašuje jsem pro evropskou sociální chartu. To je jako by Hitler říkal že má rád židy“ (jaro 1996). Klaus sám se svým euroskepticismem přitom dál posouvá. Když v lednu 1996 Václav Klaus jako premiér podal přihlášku do EU, užíval si ještě světla ramp. V listopadu 2009 už podepisoval ratifikaci Lisabonské smlouvy se zjevnou nechutí.
Nyní se Václav Klaus posouvá od pouhé konzervativní kritiky EU k eurofobním subjektům které chtějí projekt politické unie zcela opustit. Nedostal se sice na jednu tribunu s exoty typu Konvičky (jako prezident Zeman), ale spojování s Marie le Pen či Nigelem Farage se nebrání. Jeho opakované útoky na human-rihgtismus korunoval výrokem, že „je třeba vyměnit dnešní evropský akademický a intelektuální svět“. Naštěstí tato dříve tak výrazná postava Václava Klause už promlouvá jen z pozadí. Schizofrenie postoje omezování volného pohybu pracovní síly a požadavku sbližování standardů na trhu práce a v sociálním systému je o to viditelnější.
Euroskepse je v ČR silná, ale nemá zatím viditelného vůdce a navíc masově neústí do tvrdého požadavku na Czexit. Populisté ovšem mají inspiraci v zahraničí, kam se jezdí učit od jiných nacionalistů jak zakroutit společnému soužití Evropanů krkem. Internacionála nacionalistů zní jako paradox, ale různé jejich koordinační platformy již existují. Např. na jaře loňského roku se sjeli za kolegy z Ruska na mezinárodní konferenci do St. Petersburgu zástupci různých obskurních straniček (od německé NPD až po řecký Zlatý úsvit).
Letos v lednu zase proběhl kongres transevropského hnutí „Movement for a Europe Nations and Freedom“ v Miláně. O společném postupu se radili lidé jako vůdce holandských Svobodných Wilder či francouzská nacionalistka le Penová (z Čech dorazil poslanec Okamura). Tato platforma má i svou frakci v Evropském parlamentu a ambicí rozbít EU jako politickou unii se nikterak netají. Tímto směrem hledí i projekt Alternativa pro Evropu, o kterém hovořil i Václava Klaus a který se inspiroval německým populistickým novotvarem AfD.
Dezintegrační nabídka pravicových populistů pro Evropu vzniká a některé nadcházející mezinárodní události to mohou ještě ovlivnit. V říjnu 2016 se nebudou jen opakovat rakouské prezidentské volby (kandidát Svobodných Hofer asi z taktických důvodů o odchodu Rakouska z EU nemluví), ale také proběhne italské referendum, které ohlásil premiér Renzo ke změně ústavy. Ta dosud v předlužené a migranty zkoušené Itálii brání vyhlásit referendum o odchod z evropských struktur. A vítězství populistického „Cinque Stelle Movimento“ v bitvě o Řím naznačuje možnost posunu.
Co by s globálními poměry udělalo vítězství Donalda Trumpa, člověka který se proslavil svými ultrakonzervativními, někdy až manickými projevy a má k tomuto postfašistickému evropskému proudu relativně blízko, se můžeme jen domýšlet. Demokrat Sanders nakonec proto raději dal svou podporu Hillary Clinonové Skutečností je, že nezvládnuté procesy zmezinárodnění našeho života vyvolávají v různých koutech světa návrat animální touhy po vůdcovských autoritách a tuhé hierarchii. Společnost není bezpečná před návratem „dark side“ naší stále ještě mladé civilizace. Pokrok a vláda rozumu není něco automatického.

Slepá ulička lexitu

I na levici se ozývají občas hlasy proti myšlence politické unie v Evropě. Přestože integrace na starém kontinentě je logickou reakcí Evropy na proces globalizace, někteří vlevo zvažují učinit krok zpět od nadnárodních struktur k pouhé mezinárodní kooperaci. Stalinizující část levice klade rovnítko mezi EU a démona imperialismu, aniž by zohlednila, že rozbitím EU kapitalismu opravdu neubude. Fenomen tzv. lexitu, tedy podpory exitu zleva, je téma pro politickou analýzu. Osobně se obávám, že by to znamenalo dělat užitečné idioty konzervativní pravici, která touží skoncovat s „regulační unií“. A riziko upadnout do podobného rozkolu, jakým nyní po brexitu procházejí vyděšení toryové.
Místo společných evropských pravidel pouhá spolupráce národních byrokracií neznamená méně Evropy kapitálu, jen transnacionální predátoři by měly více prostoru. Myslím, že levice by neměla být proti evropské integraci jako takové, ale měla by v reakci na pokusy krajní pravice přijít se silnou vlastní odezvou. Slavoj Žižek v reakci na brexit votum varuje levici, že snaha o politickou investici do nacionálních vášní je v souboji s postfašisty marná. Solidární projekt a opozice vůči sociálním škrtům je tím pro ni správným bitevním polem.
Jde podle mne o dvě základní věci, kterým by racionálně uvažující evropský politik měl jít naproti. Za prvé prosazovat demokratizační změny. Netřeba atakovat subjektivitu EU, ale lépe nastavit kontrolní mechanismy a pojistky nad autisticky vládnoucí bruselskou exekutivou. Za druhé je to volba evropských priorit pro potřebné aquis. EU nemůže nadále řešit zásadně to, co nikdo nepotřebuje a nechávat ladem to, co lidi skutečně pálí. Dosud byl k těmto věcem zpohodlnělý politický mainstream rezistentní. A začal s populisty prohrávat I proto je povinností evropské autentické levice převážit situaci vlastním projektem.
Do září má státní tajemník Tomáš Prouza připravit pro českou vládu návrhy co po brexitu. Novodobá levice může být přitom eurokritická a proevropská zároveň. Na čem by měl být start nové EU verze 2.0 postaven? Např. německá die Linke upozorňuje že útěk do daňových rájů nás stojí víc než migranti z třetího světa, navrhuje přehodnotit „austerity measures“ v režii Trojky jako nefunkční řešení dluhové krize, také místo investic do vojenských výdajů chtějí více investovat do odvětví rozvoje člověka. Positivní alternativy mohou být snášeny různé. Bude levice napříč Evropou schopná najít základní shodu na nějaké pozitivní vizi?