Ideologické koncepty vzdálené od života se proměňují v mýty pro fanatiky. Bojovníci za lepší zítřky by neměli být slepí a opovrhovat skutečností pro prefabrikované doktríny. Jinak přiblíží zítřky spíše temné…





Propaganda je rozšiřování informací za účelem ovlivnění postojů v zájmu určitých ambicí a idejí. Tyto zájmy bývají někdy uspořádány do určitých ideologických doktrin. Ideologie jsou tak člověčí konstrukty (nepadají z nebes) a spolu s tímto člověkem procházejí vývojem. Mohou trefit podstatu, ale také se mohou odcizit. Učení o světové revoluci prochází změnami jako třeba procházela víra v židovského mesiáše. Proměny jsou dány vnitřním vývojem i schopností synkreticky spojit vlivy vnější. A stejně jako se metafyzická světská ideologie může stát teologií bez boha, může vést náboženský evolucionismus k přesnějšímu výrazu touhy mas po spravedlnosti.
Dějiny ideologií jsou provázeny různými herezemi a reformami. Vzniká přitom často napětí mezi ustrnulou ortodoxií skupiny, často mocensky i společensky uzavřené, a svobodnějším universalismem vstřebávající obecnější změny. Tomu odpovídají i propagandistické prostředky, ať již máte v kapse Komunistický manifest a nebo Písmo svaté. Už na počátku křesťanství docházelo k napětí mezi dogmatismem a talmudskou uzavřeností zastánců Mojžíšovy víry a praktičtější helénskou kulturou spojenou se stoicismem a novoplatonismem. V okamžicích, kdy lidé mají pocit, že poměry směřují k záhubě, že ztrácí základ života, obrací se ale často k metafyzice, k mesianismu.
Voják ideologie lepších zítřků by ale neměl být slepý. Nehlásat propagandu, která má často falešné kořeny. Emancipace člověka je zájmem především plebejským, nobility hájí spíš svá privilegia. Deprivovaný plebejec ale nemusí rozlišit svůj zájem hned přesně. Různé zapálené ideologické sekty proto často verbují mezi pověrčivými otrhanci, strhávaných exaltovaným vzrušení z představy příchodu Mesiáše. A ti mají problém rozlišit hranici mezi skutečností a zbožnými přáními. Předmětem zaslepené až agresivní eschatologie se mohou stát ideologie výsostně materialistické a s humánními ambicemi. A s nimi spojená propaganda je nakonec cítit zatuchlostí…
Prostě nestačí jen dát si tu propagandisticky správnou a prefabrikovanou pravdu na svůj praporec. Falešné či zavádějící pravdy se mohou obrátit proti svým nositelům. Lidské poznávání je v tomto pohledu dvojaké. Jako logos znamenal imanentní zákonitosti, nezávislou podstatu světa přírody i lidí, tak znamenal i slovo, které se v ústech demiurgů nového řádu stalo tělem, nástrojem řídící svět jako emanace absolutní a nezpochybnitelné pravdy. Logos se tak nestává jen objektem poznání ale může být i ujařmujícím dogmatem. A to velmi tvrdě vymáhaným – první křesťané neváhali narušitele ukamenovat, revolucionáři používali gilotiny, šibenici nebo aspoň kádrová ostrakizace.

Reklamy vymletých hlav

Voják příslušné ideologie je nucen držet se v tvaru. Pořádek ve svém stádu si přeci rozvracet nenecháme. Už v Bibli svaté lze nalézt příklad, kdy se stádo čistilo pěkně nemilosrdně Pár neofytů (novokřtěnců), Ananiáš a Safyra, kteří se opovážili neodevzdat obci veškerý svůj majetek, nechal apoštol Petr bez milosti pro výstrahu popravit (Skutky apoštolů 5,1-11). Solidarita uvnitř komuny vyvolených židokřesťanů vyžadovala tedy přísná pravidla a až později se heslo lásky k bližnímu stalo universalistickým, i když také často z politických důvodů nedodržovaným. Toto schéma se v lidské historii mnohokrát vracelo a opakovalo.
Ukazuje se že samotná idea je vždy konfrontována životem. A civilizace se nedostavuje automaticky. Vznešené ideály mohou být i později předmětem výpůjček vrchovatě reakčních. Tak novověký ideál socialistické spravedlnosti zažil malformaci do nacionálně socialistické podoby. Obranou proti recidivám podobných malformací je demytizace ideologických vyprávění, důraz na toleranci v hledání, místo požadavku na tuhou kázeň bojovníků víry. Takovým bojovníkům se často místo pravdy nabízí snazší emotivní ztotožnění s ostatními slepci, pochybnosti totiž bolí. A stačí jen málo, aby to bylo ztotožnění s grobiánskou agresí politickou reklamou vymletých hlav.
Propagandismus novodobých hlasatelů revolty může být stejně apologetický jako byl propagandismus starých evangelistů. Přeci je důležité proti čemu revoltuji, s kým a jak. Pokud pravda není předmětem hledání, ale je postavena předem na oltář, klesá odkaz emancipačního úsilí k rituální hagiografii. Mytologizací tedy mohou procházet i novodobé původně revoluční ideologie. Pozná se to z nezájmu o fakta, pokud ta nesedí s přesvědčením, tím hůře pro ně. Výsledkem je militantní sektářství měnící vznešené ideje v jejich opak. Takovým slepcům stačí to, že jim někdo nabídne rozdělení na MY a ONI. Ti kteří se snaží ovlivnit svět svými idejemi nakonec končí jako ovlivňovaní. Souvislost s krizí nejen levice, ale universálního humanismu je myslím nasnadě.