Pro mnohé jsou volby jen rituálem zavedených elit. Stejně se prý nic nezmění. Jenže regionalizace našeho života se nepochybně vyvíjí. A bude jen dobře, když jí nebude provázet oligarchizace, ale naopak demokracie zdola.



Krajské volby bývají vnímány jako volby druhého řádu. Přitom z věcného pohledu je fungování krajů důležité, byly na ně přeneseny významné veřejné služby s odpovědnou funkcí zřizovatelskou. Přesto se v nich opakovaně nahrazují krajská témata těmi celostátními a zájem o tyto volby bývá až poloviční oproti volbám parlamentním. Proč ta apatie či rezignace?
Nevěřím, že by občan redukovat krajské volby na bitvu o pašalíky v krajích. Že by se cele ztotožnil s anarchistickou optikou že volební rituál slouží establishmentu a tudíž nic nezmění. I z pohledu občanské společnosti přeci platí, že demokracie zdola stojí na územních samosprávách. Navíc přes atmosféru relativního oživení letošní volby probíhají na půdorysu tušených pohybů, které mohou vést k podstatnější změně.
Další z mých pochybností je, že snad občan pevně uvěřil v novou „nepolitickou politiku“, která by řídila stát či kraje jako soukromou firmu. Rozmývání hranice mezi soukromým a veřejným zájmem ovšem může mít rozkladný vliv na pozitivní volební motivaci.
Nejhorší ze všeho může být pocit, že po každých volbách je vše čím dál víc stejné. Jsou-li gumové sliby vystřídány perfidním papalášstvím, nepřetlučete to ani tisícem bilboardů a do obrátek vytočeným mediálním spektáklem...

V minulých krajských volbách dominovala jako motiv k volebnímu rozhodování vzpoura proti centrálním vládám (Zeman, Gross, Topolánek, Nečas). Nyní se ale voličům servíruje jakoby klíčový obraz duelu dvou hlavních vládních stran, které se pak ale možná manifestačně zase usmíří. Minimálně proto, že předčasné parlamentní volby nevypadají reálně a do hry vstoupí i stín blížících se voleb prezidentských.
To vše může vyvolat určitý tlak na koalice podle vládního půdorysu a nikoliv v logice střídání pravice a levice. . Osm let byly kraje převážně modré, osm let vítězila opačná barva. KSČM přitom zvýšila počet svého koaličního zastoupení ze dvou na osm. Pokud bude mapa pestřejší, co přispěje k nezbytné politické stabilita v krajích?
Koalice by měly být elementárně programově soudržné, vícečetné koalice to samozřejmě činí složitějším. Po volbách tu vedle velkých zájmů centrálních elit zapůsobí postup krajských vyjednávacích týmů. A ty pracují i s existujícími vztahy konkrétních praxí ověřených osobností v krajích.
Problém by byla spolupráce levice s tradiční pravicí (ODS, TOP09) která má zájem jen na restrikcích, privatizacích benevolentnějších výběrových řízeních. Flexibilní nová pravice (ANO) nemá ve vedení krajů praxi – těžko říci co čekat, jen na základě několika koalic v městech. V roce 2013 se ovšem Babiš chlubil, že předešel vládě levice.
A co jiné subjekty? Navzdory tématu migrace, militantní extremismus různých xenofobních formací se při správě krajů těžko prosadí. Je jich pomalu více než migrantů v ČR. A i kdyby v nějakém kraji výjimečně překonali 5% hranici, pro většinu relevantních subjektů nejsou přijatelní.
Volební kalkulačky ukazují, že v běžném provozu krajů nejsou až takové rozdíly v idejích jako v realizaci.. Co ale v strategičtější oblasti.? Co např. otevřít po letech téma korekce reformy veřejné správy z 90. let minulého století ? Regionalizace našeho života se nepochybně vyvíjí. A bude jen dobře, když ji nebude provázet oligarchizace, ale naopak demokracie zdola.

Publikováno na www.denikreferendum.cz