ČT Art letos uvedla právě na Zelený čtvrtek legendární film Martina Scorsese “Poslední pokušení Krista” (1988). Nabízí místo věky vypreparovaného religijního mýtu o Božím synu alternativní vizi přijetí odpovědnosti nikoliv od Boha, ale pochybujícím a pokoušeným člověkem, který chtěl dát lidem naději.




Martin Scorses svůj film natočil podle knihy Nikose Kazantzakise. Jeho shlédnutí nabízí vybočení z tradičních křesťanských rituálů provázejících každoročně tyto jarní svátky. Tento film provází poněkud rouhačská pověst. Už Kazantzakisova kniha byla Vatikánem v roce 1955 zařazena mezi Libri prohibiti. Při uvedení filmu náboženští fundamentalisté hrozili vypalováním kin, které chtěli toto dílo promítat. Bigotní preláti dodnes protestují že film je znesvěcující. Umělecky volnější uchopení epizody ze života Ježíše Krista ale nemusí vadit věřícím, ani bezvěrcům. Copak jde o konfrontaci víry a reality ?
Polemika mezi náboženskou představou a historickou realitou je zde tak jako tak obtížná. Christologie jako obor věnující se Ježíši jako předmětu zkoumání totiž naráží na problém chybějících historických faktů. S reálnou existencí tohoto židovského krále je to proto i po několika vlnách hledání důkazů sporné. Christologie tak často spíše plní apologetické cíle než bádání opírajícího se o materiální důkazy. O toto ale v Scorsesově filmu nejde.
Jako příběh o narození mesiáše rámuje věřícím vánoční svátky v časech zimního slunovratu, tak příběh o jeho ukřižování a vzkříšení zase rámuje svátky velikonoční. Postava Ježíše z Nazaretu získala přízvisko Kristus pro svou klíčovou náboženskou roli vykupitele. V řečtině “christos” znamená pomazaný, Ježíš tak je symbolicky zposvátněn, protože věřícím symbolicky ztělesnil smírčí oběť kterou duchovně vykoupil celé lidstvo.
V tomto filmu ale není Ježíš slepě uctívaná ikona, nejde o věrné převyprávění evangelických textů. Místo uctívaného mesiáše vidíme obyčejného člověka, nevyrovnaného a, pochybujícího. Vžitý náboženský mýtus narušují tyto civilní dimenze velikonočního příběhu. Vždyť kdo by smysl běžné lidské existence vyměnil za bolestnou roli mystického vykupitele. Scorses tak zasazuje dogmata z vyprávění evangelistů do jiného, civilnějšího kontextu. Tím narušuje dogma o božskosti člověka Ježíše, jeho status božího vykupitele.
Film začíná netradičním obrazem Ježíše kolaboranta, který pomáhá Římanům při křižovaní svých židovských soukmenovců. Ve filmu se objevují i sexuální motivy – např. Ježíš sleduje ve frontě mužů služby prostitutky Máří z Magdaly, své kamarádky z dětství nebo třeštění exaltovaných svlečených žen při Ježíšově křtu. Jsou tu i zřejmé politické konotace. Např. když Ježíš reaguje na židovské zelóty, fanatické bojovníky s Římany “Bůh není Izraelita”. Nebo když jeho přívrženci se těší že v Novém Jeruzalému budou mít vice ovcí, protože láskou se nenasytíš.
V poslední scéně Ježíše pokouší ďábel převlečený za něžného Anděla. Je to ve chvíli, kdy Ježíš sám zapochybuje o tom zda je mesiáš, zapochybuje o svém božím Otci. Tu pochybnost zachytili evangelisté když podle nich Ježíš na kříži vykřikl “Bože, Bože, proč jsi mne opustil?” (Eli,eli, lama sabachtani). V tomto okamžiku Ježíš podlehne pokušení a sestoupí z kříže. Prožívá pak snový alternativní scénář svého života - potká svou Máří, ožení se a má děti. Když zestárne, přichází zrádce Jidáš a obviní ho ze zrady. Aby lidem vrátil naději, Ježíš nakonec dobrovolně žádá o návrat na kříž. Dokonáno jest.
Na dojmu z filmu se podílí i hudba Petera Gabriela, někdejšího zpěváka rockové skupiny “Genesis”, který z tohoto filmu vydal v roce 1989 úspěšné album “Passion” z 21 skladbami využívající typicky syntetizátorů i zpěvu.