Ministryně práce v pátek odmítla radikalistické experimenty s penzijním systémem. Dostalo se jí za to od pravicové opozice cejchu fatální nekompetence. Po zkušenostech s pokusy z roku 2012 by ale otázky udržitelnosti veřejných financí a penzijního systému neměly být zneužívány k předvolebním exhibicím. Bez věcného hledání ekonomicky i politicky stabilního řešení by to byla spíš nezodpovědnost než odvaha.



První zpráva o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí Národní rozpočtové rady ČR označila za hlavní riziko rostoucí náklady penzijního systému s ohledem na stárnutí populace. V letech 2004-2008 a za roky 2017 a 2018 byl penzijní účet v přebytku, loni dokonce o více jak 22 mld korun: Deficit naopak vznikal v době ekonomických krizí, které provází i pokles sumy odvodů na penzijním pojištění. Tehdy musí být penzijní účet dorovnáván dotací ze státního rozpočtu.

Tendence k růstu výdajů na starobní důchody však roste s růstem počtu seniorů v poměru k počtu plátců do systému, tedy ekonomicky aktivních osob. Situace se výrazně zhorší v době, kdy začne odcházet do důchodu početná generace tzv. Husákových dětí. Jde o lidi narozené v rámci populační vlny ze 70 let (vrcholem byl rok 1974 kdy se v ČR narodilo 194 tisíc dětí) , které začnou odcházet do penze před rokem 2040). To je samozřejmě objektivní zjištění, řešit ho lze ale různě.

Vláda ČR ve svém programovém prohlášení z roku 2018 slibuje důchodovou reformu, současně ale říká, že je nezbytný standard plošného zabezpečení na stáří na principu solidarity. A tady vzniká problém, protože pod pojmem reforma si pravicová opozice představuje oživování představ, které stály u zrodu pokusu o reformu vlády Petra Nečase. V podstatě jde o naložení větší části zajištění penzí na spoření občanů, což by znamenalo omezení průběžné solidarity. Používají k tomu jako propagandistický argument blíže nespecifikovaný strašák neudržitelnosti veřejných financí.

Nevidím problém, že na takové hurá pojetí nechce současná ministryně práce Maláčová slyšet. Nahrazuje pojem reformy podstaty důchodového systému představou adaptace systému současného, který by neztratil nezbytnou solidárnost. Proč ne? Pokud se na problém podíváme zcela věcně, otázka zní jak velké navýšení výdajů na penze nás čeká a z jakých zdrojů by mělo být zajištěno. A tady je třeba připomenout že podíl výdajů na důchody v ČR na HDP stále je výrazně pod průměrem EU, přesto že naše ekonomika již aktuálně konvergovala na 90% průměru EU (počítáno v paritě kupní síly).

Jestliže ČR vydává na důchody 7% HDP a průměrná hodnota EU se pohybuje kolem 9%, tak s pokračující konvergencí má ekonomika ČR na to dosáhnout obdobných hodnot. Rada seniorů ČR přímo požaduje, aby výdaje na penze v ČR dosáhly unijního průměru. Ten se stárnutím populace bude směřovat dlouhodobě k hodnotě 11% HDP, což je podíl, který dnes již překračuje Rakousko, Francie či Itálie (vysoký podíl Řecka je zvláštní případ kvůli propadu ekonomického výkonu). Je to nárůst výrazný, ovšem z příslušné ekonomické úrovně dosažitelný. Otázkou je jaké bude dlouhodobé tempo růstu české ekonomiky, jaký bude charakter ekonomické aktivity a vývoj domácí produktivity práce?

Argument udržitelnosti nepomůže při rozhodováním jaký systém penzí a la long zvolit. Řešení lze zajišťovat při různém nastavení systému. Nadále zachovat jako rozhodující systém universální veřejný a průběžně financovaný PAYGO znamená zajistit stabilní míru solidarity (příjmové i mezigenerační) a ušetřit za transakční náklady na transformaci systému. Současně to ale znamená ujasnit si kde vzít rozpočtové zdroje na krytí zvýšených nákladů zejm. na krytí demografického hrbu nejpozději za 20 let. Nároky lze snížit určitými parametrickými úpravami ale politické možnosti šetření v oblasti valorizací či věku odchodu do důchodu nejsou velké, nemá-li být sociální význam státního důchodu degradován.

Alternativní úvahy směřují k zdůraznění spořící složky v zajištění na stáří a oslabení váhy státních penzí. To je systém, který je více zásluhový a odvíjí se od schopnosti jednotlivce ukládat si na stáří ať již v doplňkovém připojištění nebo v zaměstnaneckém či kapitálovém spoření. Spořící složka již samozřejmě existuje, otázkou je její rozsah a efektivnost. Není to systém universální, poměrně významná část společnosti není schopna si takto pomoci. Mezi diskutované parametry patří jeho diversifikace (2, 3 či 4. pilíř), dobrovolnost účasti či racionalita nástrojů státu motivující k individuálnímu spoření. Pokud by tak oslabilo přerozdělování pro státní penze, tak ty by rychle začaly tendovat k rovnému a velmi slabému důchodu.

Strategické tedy není jen vést spor o náhradový poměr (relace čistého důchodu a průměrné mzdy), nebo obecně diskutovat jaký poměr solidarity a zásluhovosti je sociálně spravedlivý. Klíčové je rozhodnout na reálných číslech v jakém poměru bude budoucí penze zajišťovat průběžný státní systém a individuální spoření. Běžné řízení důchodové politiky pak může řešit otázky jako valorizační úpravy, standardizované revize odchodu do důchodu, způsoby řízení důchodového účtu ve vztahu k státnímu rozpočtu či řešení specifických problémů jako jsou nižší důchody žen, pojistné odvody OSVČ či předčasné důchody v náročných profesích.