Mají být v budoucnu zákazníci v ČR testováni našimi podnikateli na své názorové preference v rámci naprosto běžné nabídky živnostenských služeb? Nepřekračují se tím už hranice, kde svoboda názoru už přechází do šikany nositelů jiného názorů v běžném obchodním styku?



Obchodní inspekce kontroluje také případy podezření na diskriminaci spotřebitelů (nejčastější účtování jiných cen cizincům). Před pěti lety ale ČOI zjistila, že majitel ostravského Hotelu Brioni odmítá ubytovat občany Ruské federace kvůli anexi Krymu. Což později tento ještě doplnil podmínkou ubytování podepsat aspoň písemný nesouhlas s anexí. A ČOI jako státní orgán mu na základě tohoto zjištění vyměřila pokutu ve výši 50 tisíc korun za diskriminaci zákazníků. Vyvinula se z toho složitá právní kauza, jejíž precedenční význam by si možná zasloužil více pozornosti.

Když krajský soud pokutu zrušil, podala ČOI, která si trvala na svém, kasační stížnost. V novém soudním jednání byla pokuta uznána, ale jen 5 tisíc korun. Majiteli ale nešlo o pokutu, hájil svůj postup jako právo projevit při svém podnikání i svůj názor do čehož by stát svou regulací neměl zasahovat. Oproti tomu Nejvyšší soud viděl diskriminační nátlak v tom, že se od klientů podpisem na odmítnutí anexe vyžaduje s ohledem na poskytovanou běžnou služby nepatřičné zásadní politické vyjádření.

Pokud by tento přístup stal normou, nenastala by situace, že kdo se chce někde najíst napít, či být ubytován, musel by u toho deklarovat postoj k požadovaným otázkám. Např. občan muslimských zemí by musel hodnotit muslimský terorismus, Rom chování svého etnika v ghettech, Němec vysídlení ze Sudet nebo Čech kvalitu kosteleckých uzenin. Nejvyšší soud použil jako literární příměr Haškova hostinského Palivce a jeho výrok „Host jako host.“

Tato kauza nakonec letos v dubnu dospěla až před Ústavní soud, který zrušil předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu, jako porušující svobodu projevu. Vyšel z názoru že i soukromé podnikání může být prostorem pro názor na zásadní otázky, pokud se projeví korektním a nikoliv nenávistným způsobem a že podnikatel nemusí být politicky neutrální. Tedy s Haškovým příměrem, že hospodský může svévolně nenalít hostům např. podle toho, jaký mají názor na zastřelení arcivévody Ferdinanda.

V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvádí že např. hotelové služby může soukromník odmítnout politickým stranám, se kterými si nepřeje být spojován kvůli vlastním názorovým preferencím. A jak je to s tou diskriminací ? Nabízí se příklad nacistického bojkotu židovských obchodů „Kauf nicht bei Juden!“. Tady ovšem nejde o přístup na základě rasy či náboženství. A ústavní soudce odkazuje také na literární příměr, Čapkova dr. Galéna z Bílé nemoci, který dokonce odmítá léčit ty kteří vedou lidi do války.

Někteří právníci se ponořili do subtilní právní argumentace. Zda lze soukromníka do poskytnutí služby nutit, pokud si určí na který segment klientely cílí (např. omezit vlivy rušící hosty jako např. hlučné dětí, psi, podnapilí atp). Pro budoucnost je ovšem zásadní otázka, jak se tu princip svobody názoru podnikatele střetává s principy rovného přístupu k jeho klientům. Bude do budoucna běžné, že na dveřích obchodů bude cedule těm a těm neprodáváme? Nebo budou muset Češi v Rakousku před ubytováním deklarovat odmítání Temelína?

A vůbec při tom nejde o to, že zrovna zde byli za konflikt s mezinárodním právem odmítání Rusové. Příště to bude kdo ? Arabové, Britové, Pakistánci? Ani nejde o módní boj konzervativců s údajně vše prostupující progresivistickou antidiskriminační regulací. Kdo chce kritizovat anexi Krymu či cokoliv jiného, klidně může. V tom není nikterak krácen. Ale proč kvůli tomu bojkotovat zákazníky? To to fakt nejde rozumně nějak oddělit?