9. květen máme u nás zažitý ve spojení s rokem 1945. Ale v roce 1950 byla v tentýž den ve francouzské vládě navržena ministrem zahraničí Robertem Schumanem (1886-1963) deklarace vyzývající ke vzniku Evropské federace. V této deklaraci je mj. věta: „Nadnárodně organizovaná Evropa může přispět civilizaci vytvořením skutečné solidarity.“

Ano, skutečná solidarita nemůže být nacionální a odstranění diskriminace, vyrovnávání pokroku či mírová aktivita, to jsou většinově uznávané hodnoty. Na evropském summitu v Miláně v roce 1985 byl proto tento den vybrán jako Den Evropy.
Integrační úsilí vyvolává i velmi negativistickou reakci. Z okrajů politického spektra zaznívá např. to, že EU je prý jen nástrojem franko-germánského expanzionismu, popř. že europeismus jen maskuje dirigismus „soudruhů“ z Bruselu. Tyto názory pak někdy pronikají i do serioznějších politických proudů. Kalkulují s nostalgií po době konstituování národních států, po době laissez faire, popř. krátkozrace hájí zájmy národní byrokracie v soupeření s byrokracií evropskou.
Řevnivost národních států, tradující se už od středověku, je skutečně bariérou evropského sbližování a zejména eliminace letitého protikladu Německa a Francie byla klíčovým momentem pro praktické nastartování evropské integrace. Hájit zájmy menších států EU proto neznamená být proti výběrové podpoře pilotních států EU jako předpokladu větší emancipace Evropy vůči USA. Důležité je to zejména dnes, kdy strategická osa Washington – Moskva snaží jednat přes hlavy svých evropských partnerů a zvýšit svou globální sílu i na úkor síly EU. A politický svorník nad Evropu předejde tomu, aby si ji zase rozebírala svým vlivem různá impéria jako v dobách bipolárního světa. V době globalizace silnější Evropu prostě v dlouhodobé perspektivě potřebujeme.
Když se před 5 lety rozhodovalo o vstupu ČR do EU, objevovaly se na budoucnost evropské integrace různé názory. Těch, kteří odsuzovali apriorně celý integrační projekt jako protinárodní či imperiální, bylo málo. Většina se stavěla za evropskou integraci, ale někteří odmítali to, v jakém tvaru se přenáší část suverenity členských zemí na nadnárodní úroveň. Mnozí také kritizovali vyjednané přístupové podmínky. Většina našich občanů (77%) se nakonec ale rozhodla pro EU i s jejím projektem politické a měnové unie. Přes možné kritické výhrady prostě už nechtěli účast ČR na objektivním integračním procesu odkládat.
Největší podporu dávali EU voliči ČSSD a KDU-ČSL. Ale i volič ODS se většinově (z více jak 4/5) přikláněl k proevropské volbě a postoj ODS tehdy zněl „kritické ANO“ pro EU. Známý konzervativně národovecký kritik EU prezident Václav Klaus tehdy pouze vyzval občany k účasti v referendu. Mluvil přitom o strachu z vytrácející se homogenity české společnosti, ale sám přihlášku ČR do EU podepisoval. A skuteční liberálové heterogenitu společnosti vnímají spíše jako potenciál.
KSČM tehdy zvolila tzv. měkké ne. Rozhodně nešlo o žádné nacionální protivení objektivním procesům či jiný fundamentalismus. Nedoporučila sice tehdy svým voličům ANO, ale jasně prohlásila, že dlouhodobě je pro socializující evropskou integraci a to i v podobě EU. Z 3,4 milionu volících, kteří v roce 2003 hlasovali pro vstup do EU, bylo nakonec cca 200 tisíc voličů KSČM. Sám jsem se tehdy aktivně vyslovil pro členství ČR v EU, stejně jako řada dalších poslanců a senátorů za KSČM. V následných volbách do Evropského parlamentu pak získala KSČM s tímto otevřeným stanoviskem přes 20%. Čeští voliči totiž myslím především chápou realitu dnešního zmezinárodnělého světa. A spojení s EU i přes své problémy přispělo k vyššímu hospodářskému růstu v posledních 4 letech.
Někdejší konjukturalismus euronadšenců a euroskeptiků už poněkud vyprchal. Jako členský stát EU dnes můžeme ovlivňovat dalších vývoj jejího vnitřního uspořádání. Tvar konečného kompromisu ovlivní síla a přesvědčivost jednotlivých aktérů debaty. Povědomí občanů o evropských institucích je ale stále velmi nízké a další vývoj EU se vymyká jejich každodenním zájmům. Přesto téma evropanství ožívá s Lisabonskou smlouvou reformující smluvní základ EU. A ožije zejména v příštím roce v souvislosti s českým předsednictvím v EU a dalšími volbami do Evropského parlamentu.
Ať již vnímáme „Schuman Day“ jako svátek a nebo spíše dotěrnou novotu, je to příležitost říci si, co vlastně od EU čekáme a co bychom chtěli v EU konkrétního prosazovat. Asi je pochopitelné, že levice vidí v integraci možnost společné základny pro zlepšení sociálních podmínek, zajištění míru a bezpečnosti. Tady kritizujeme fakt, že EU chybí smluvní zakotvení v sociálně tržním hospodářství a že obrana EU je stále příliš provázána s globálními ambicemi USA (potvrzuje to praktická absence diskuse o evropském pilíři raketového štítu USA v evropských institucích).
Viditelně stále více působí rozpor mezi sociální agendou EU a rostoucími náklady globální konkurence. K posilování sociálních standardů má dnešní EU zejména po svém rozšíření v letech 2004 a 2007 o chudší země dál než kdy před tím. Daleko má ale i k nějakému postimperiálnímu ideálu, který by byl zárukou, že EU nebude vtaženo do nových závodů ve zbrojení. I když se zatím nedá mluvit o nástupu nové militarizace Evropy, dochází k příklonu EU k silovým řešením pod tlakem USA.
Někteří skeptici by v evropské integraci rádi zařadili zpátečku. Místo vize EU jako politické unie zdůrazňují spíše rovinu pouhé spolupráce mezi jednotlivými národními státy a budování společného prostoru pro vzájemný obchod s minimem politické ingerence (optimum se vidí v Evropském sdružení volného obchodu popř. v pojmu Organizace evropských států). Pouhá liberalizace není řešením současné oligarchizace ekonomiky a politiky. Chtít návrat EU před Maastricht je sice legitimní, osobně ale v něj nevěřím. Demokraticky projednaná pravidla pro nadnárodní úroveň jsou pro malé země myslím lepší zárukou, než pouhé mezinárodní vztahy. Na řešení však existují různé názory i uvnitř jednotlivých stran.
Na hranu legitimity se dostávají ti, kteří se profilují doslova xenofóbně a kalkulují, že vydělají na nacionálním populismu, pokud by došlo k bolestnému rozpadu evropské integrace. Strategie obranářského nacionalismu a zdůrazňování etnických kriterií je mimo čas a prostor – jádrem současného vlastenectví je společný přístup k civilizačním hodnotám. V multikulturní Evropě je jiný přístup neefektivní. Průnik nacionalismu do politiky ohrožuje integrační proces.
Myslím, že levice by se neměla kvalitní politické integrace Evropy bát. Naopak, v politicky silně diferencované Evropě je to logický krok. Hrozbě nestability ale musíme čelit více gradualistickým přístupem. A daleko konkrétněji se bavit o úskalích evropského regulačního mechanismu. Těch co si myslí, že sociální a ekologická legislativa je jen plevel, je přeci jen menšina. Nekontrolované bujení eurokracie však činí takovou regulaci málo účinnou a obrací veřejnost proti.
V době, kdy návrh Konventu (tzv. euroústava) narazil ve Francii a Holandsku, u odpůrců EU zavládlo nadšení. Ve skutečnosti nabylo na významu heslo „Šance pro lepší ústavu“. Dříve nebo později takový dokument vznikne, ale na přijatelné, skutečně ústavní a občanské alternativě se bude pracovat složitě a dlouho. Integrace by měla gradovat, ale působí složitá struktura zájmů, zátěží jsou probouzené historické konflikty a dělení států podle etnických hledisek.
Osobně si dovedu nakonec představit i nějaký minimalistický federální model. Léta jsme koneckonců žili v poměrně funkční česko-slovenské federaci. K takovému propojení skoro 3 desítek zemí ale vede ještě dlouhá a klikatá cesta. Osobně se také cítím stejně tak českým občanem jako občanem EU. Urychlené vytvoření masově zažité evropské identity je ale zatím dost romantická představa. Pro nejbližší léta bude nutné stanovit přiměřenější cíle. Proto také Lisabonská smlouva představuje jen dílčí, i když možná nekvalitní, doplnění existujícího právního rámce EU a ústavní soud by proto na ní neměl najít nic protiústavního.
Opusťme tedy spor o federalistický superstát či o ústavní suverenitě členů EU a řešme praktičtěji co dál s EU. Stále je nízká konzistence struktur a institucí EU s jejími cíly, důrazněji je třeba odstraňovat tzv. demokratický deficit – tj. zvyšovat úlohu zákonodárné moci v EU. Naopak, nelze apriorně odmítat myšlenku dělené suverenity či většinového rozhodování, stejně jako pravidel multikulturního soužití. O optimálním tvaru společných či sdílených kompetencí se zatím kupodivu diskutovalo pramálo. K českému předsednictví budou klíčové zejm. debaty o reformě Společné zemědělské politiky a o ukončení přechodných období, přijatých při našem vstupu do EU. Strategický význam má zejm. energetická politika EU a podpora vědy a inovací. A je tu spousta dalších témat jako např. pravidla flexibilizace práce, harmonizace firemních daní ale i genderová demokracie. Zvládat takové výzvy je rozhodně lepší než se dělit na „eurohujery“ a „eurofóby“.