Na čtvrtek 19. června 2008 byl do programu zasedání Zastupitelstva hlavního města Prahy již podruhé zařazen bod petice „Za Prahu kulturní“. Tato mediálně velmi sledovaná petice podepsaná plejádou známých osobností kultury byla předána orgánům hl. m. Prahy již v dubnu letošního roku a vznikla v reakci na to, když pražský radní Richter prosadil změnu systému financování divadel a galerií.


Své úmysly zdůvodnil jednoduše – přetnout byrokraticky spravované penězotoky pro vybrané a dát všem stejná pravidla, stejné podmínky. Ať ukáží co dovedou v soutěži o diváky. Milan Richter se ve své válce proti „kulturním elitářům“ zaštítil ideou liberální spravedlností, a to v podobě systému dotací na každou vstupenku. Ve svém oblíbeném přirovnávání divadla k pekárně nachází radní Richter ideovou inspiraci ve výstupech známého Liberálního institutu, pro které se stala „pravidla pekárny“ ústřední metaforou ilustrující harmonické fungování trhu zbaveného státních zásahů.
Potrefení „elitáři“ útok vrátili a obvinili Milana Richtera z toho, že tlačí kulturu do konzumní vulgarity a že používá antielitářskou rétoriku jak za minulého režimu. Hrozba nekvalitní nivelizace ale není na tomto sporu systémově to hlavní. Ostatně kdo kvalitu kultury přesně změří a zváží? Podstatné je, že jestli chceme vůbec mít nějakou kulturní politiku a v jejím rámci kulturu subvencovat, musíme si ujasnit, čeho těmi subvencemi chceme dosáhnout. Je to obecně dostupnost kulturních statků a nebo podpora určitých priorit a rozlišování mezi komerční a nekomerční kulturou?
V tom je hlavní smysl otevřené veřejné debaty, kterou si signatáři petice spolu se „Dny neklidu“ v těchto jarních dnech právem vynutili. Kdo dostane jaké peníze a kteří ředitelé vybraných divadel získají určitou existenční jistotu, je až druhotné.
Richterova „kulturní politika“ paradoxně vede i k tomu, že kultura se stane nedostatkovou. Vstupenky totiž mohou být díky subvencovaným cenám poměrně rychle rozprodané. Někomu vadí to, že kultura ztrácí charakter statusové spotřeby. Nechtěně to vyzradil radní Pecha když řekl: „Já jako movitější divák nakonec neseženu vstupenku.“
To neznamená, že by snad bylo marné úsilí o rozlišování mezi spravedlivými a nespravedlivými subvencemi. Připomínalo by to neochotu Václava Klause rozlišovat mezi čistými a špinavými penězi. Jde o to, že dotace na každou prodanou vstupenku spravedlivá není – náklady na uvedení představení mají vysokou fixní složku a nejsou úměrné počtu sedadel v sále. Zvýhodňuje velká divadla, která jsou i tržně rentabilnější.
Možnost konstrukce 100%ně spravedlivého systému rozdělování je samozřejmě iluzorní. Ale je jasné, že nestačí, aby žadatel o grant poskytoval všeobsáhle definovanou „kulturní službu“. Z veřejných prostředků by měly být financovány pouze takové statky a služby, které nezajistíte trhem a společnost by následkem toho byla ochuzena.
Tohle kriterium připomíná i divadelní kritik Vladimír Just. Subvencování kasovních trháků pro turisty vede k otázce, zda nesubvencovat turistům i večery strávené v některé z pražských hospod.
Po prvním, dost nepovedeném, projednání pražskou radnicí v dubnu byla kulturní petice znovu podána v květnu a čeká jí nová, doufejme kvalitnější debata. Primátor Bém spolu s radním Richterem vydali tiskové prohlášení, ve kterém přislíbili splnit některé požadavky petice, především zrušit kritizovaný příspěvek na vstupenky. Do hry vstupují i mnozí politici, kteří si spolu s protestujícími divadelníky chtějí užít světel ramp. O to ale nejde.
Snad vzniká shoda, že pražská kultura potřebuje změnu grantových pravidel. A jako levicový pražský politik připomínám, že zpřístupňování kultury je jako rozšiřování demokracie. Nemusí nutně vést k nivelizaci hodnot, ale rozhodně musí stavět na redukci privilegií. Kdysi bylo nerovné hlasovací právo také zdůvodňováno tím, že ženy a nevzdělaní nejsou schopni racionálního chování (v našem případě jde o plebs neschopný ocenit vyšší kulturní zážitek). Ani privilegování hight culture pro snoby, ani pseudospravedlivé dotování masové kulturní komerce. Jinak nám zůstane třaskavá směs byrokratické libovůle financující „spřátelené projekty“ a glajchšaltování hodnot nerozlišující mezi uměním a brakem místo skutečně emancipujícího liberalismu.