I když v praxi levice občas uhýbala od svobodomyslného pokrokářství k dogmatickému autoritářství, její projekt sociální spravedlnosti byl vždy hodnotově ukotven v emancipaci ponižovaných a v touze vyměnit přežilé sociální poměry za nové. Pojem konzervativní levice proto vnímám z perspektivy této esence levicovosti jako oxymóron. Spojovat solidární cíle s obhajobou starých hodnot nevede k nové a lepší společnosti.


Obhájci starých tradic jsou skeptičtí ke změnám v myšlení a obávají se nedomyšlených inovací. Kde je ovšem hranice, za kterou se z opatrnosti stává zpátečnictví? Odmítají učinit kulturu a tradiční hodnoty objektem modernizačních změn. Viní modernisty z kosmopolitismu, elitářství a překračování hranic přirozeného řádu. Těžko pak ale mohou mluvit o avantgardě, pokud uctívají jen ty tradice vyžilé. A nají averzi vůči novolevicové agendě jako je polemika s dogmatickým marxismem, svoboda a seberealizace jednotlivce a dekonstrukci sklerotických hodnot spojených s nižšími stupni vývoje.
S takovou antiliberální alternativou přichází u nás dnes např. prof. Petr Drulák. Jeho štítivost vůči tzv. kulturní levici jde tak daleko, že by ji nejraději vzal do kleští spolu s nacionální pravicí. Má snad být solidarita vázána jen na omezenou tradiční skupinu, jako jsou rodina, komunita, národ? Operovat s pojmem „konzervativní socialismus“ znamená upírat socialistickému snažení významný rozměr modernizace. V progresivismu liberálů vidí jen odcizení lidu, jeho konzervativní socialismus připomíná tak socialismus páterský, popsaný už klasiky v jejich Manifestu.
Domněnka že neprivilegovaná většina je hodnotově konzervativní je falešná. Především se tato většina chová pragmaticky, i když dočasně mohou být ovlivněni i propagandou. Drulák svůj plebejský argument domýšlí ještě dál. Říká, že levičácké elity se jen vybíjejí v sociálním inženýrství, prostý lid prý žije jinou realitou. Děsí pana profesora projekty proměny světa? Ale o čem jiném je vize socialismu než o tom začít svět promyšleně měnit? A nemělo by jít o nějaké utopie vymyšlené od stolu, nýbrž o smělé projekty vycházejí z reálného vývoje společnosti.
Paradoxní je, pokud tzv levicoví konzervativci argumentují přirozeností jako jakousi metafyzickou esencí lidství: Jako by neexistovala historická evoluce humanismu v duchu klasické teze, že „člověk je tím, čím se stává“. S vaničkou boje proti „experimentům progresivismu“ se vylévá dítě pokroku. Z nejistot unavený prostý člověk se pro konzervativce stává jen jakousi infantilizující karikaturou. Lze chápat odpor vůči příliš umělé a uspěchané kulturní emancipaci, ale nelze už chápat snahy o kastraci pokroku vůbec.
Podobně uvažují zastánci levicového populismu. V populismu je ale marné hledat záruku plebejství, jeho podstatou je útočení na nízké pudy. Populisté lidem sugerují změny s pomocí protestních emocí a sociální demagogie, ale bez jasného cíle. Vtažení nemyslícího davu do politiky ale nezajistí radikalizaci demokracie ani nevzroste politická inkluze levicových myšlenek. Populistické není populární. Regres je opakem progrese, občanské je už dnes nad nacionálním a vydat se cestou Davida či Foldyny je cesta od levice.
Drulák nám také přibližuje francouzského filozofa Jean-Claude Michéa. Tento někdejší člen francouzské komunistické strany ale není žádný guru konzervativní levice. Drulák v jeho díle jen zdůraznil to, co se hodilo do jeho výkladu. Tedy to, že obviňuje zejména generaci mileniálů z kulturního experimentu a zburžoaznění. Liberální levici Michea kritizuje proto, že odsunula pojmy jako vykořisťování kapitálem či třídní solidarita. Ale nezpochybňuje témata jako je feminismus či ochrana menšin. Pouze varuje, že bez třídního hlediska ztratí to téma na účinnosti. Čerpá z klasiků, ale oponuje autoritářským tendencím
Poznávání a zmocňování se osvobozujících možností je funkcí pokroku. Ten na rozdíl od hypnotizování davu boří panství starého. Zostouzení nových pohledů na svět pod záminkou ochrany tradičního voliče nás ochuzuje. Současně ale ti co jsou liberálnější v kulturních otázkách by měli naslouchat obavám druhé strany. Levicové řešením sociálně ekonomických otázek zůstává klíčové. Abstraktní moralizování ekonomiky a antitržní blouznění by levici zbavilo její klíčové zbraně, šance na efektivní proměnu materiálních podmínek naší existence.
Liberalismus učinil svět lepším, jen i zde je nutná míra věcí. Projekt proměny světa není elitářský proto, že ho nevytváří lidoví koumáci. Není to projekt pro vyvolené, ale vyžaduje expertní práci, protože musí být uskutečnitelný. .Zatmění veřejného rozumu není jen věcí liberálů odtržených od života, ale v rozhodující míře bigotních konzervativců se středověkou mentalitou. Liberalismus není říše zla a v opozici vůči němu není konzervativismus říše dobra. A strategickým spojencem moderní levice nemohou být sily minulosti, tím méně síly fašizující.
Česká filosof doc. Michal Hauser v polemice s Drulákem dokazuje, že si ve své kritice plete liberalismus s postmoderním odklonem od éry kritického rozumu. Že zabředává do pověrečného falšování pojmů, nahrávající fanatikům kulturních válek. A tak místo aby stavěl mosty na levici, táhne Drulák levici k neliberální pravici, dokonce ke krajně nacionální a toxické pravici typu le Penové či Okamury. Než liberál, radši nácek. Má-li ale politická levice ožít, potřebuje místo nesmyslné hry na konzervativní restart pospojovat se především spolu.