Jak Češi předsedají EU
ČR vstoupila do EU v roce 2004 a předsedala Radě EU již po druhé. Měla tak trochu smůlu, zejm. vládní ODS (strana, která vztah k EU nemá dvakrát objasněný, protože za sebou táhne klausovský euroskepticismus). Poprvé jsme předsedali EU během finanční krize na jaře 2009, tehdy během předsednictví padla Topolánkova vláda. Nyní na nás přišla řada během energetické krize na podzim 2022, kdy Evropu zasáhla invaze RF na Ukrajině.
Hodnocení českého předsednictví je poznamenáno rozpolceností společnosti Provládní a probruselští pějí slova chvály, populisté kolem parlamentní opozice nadávají jak na Brusel, tak i na vládu. Problém je, že si nikdo moc nedá práci s věcným hodnocením. Chci-li měnit EU, musím říci jak a s kým. Odhodlání ke změně nemůže začít ani skončit půl ročním předsedáním Radě EU. Samotné předsednictví je jen o zvládání chodu EU, který jsme převzali od Francie a předáváme Švédsku (předsedání radě není primárně o české ale evropské agendě). A také znát a hodnotit agendu ministra pro evropské záležitosti Mikuláše Beka (STAN), který je ale pro veřejnost dost neviditelný.
Když se podíváme na hlasy z ANO, tak K. Havlíček prohlásil, že úředníkům chybí odvážnější politické zadání. Třeba v reformě systému emisních povolenek. A pasivita v řešení nerovného postavení ČR na evropském energetickém trhu. Otázkou je, jak by to dopadlo, kdyby místo Fialy seděl na Strakovce Babiš. Ten v kampani vede sice odvážné řeči, ale při návštěvě v Bruselu často zkrotl. Ještě ostřeji si zanadával předseda SPD T. Okamura. Vidí jen řadu neúspěchů, vyjednané kompromisy nevnímá vůbec. A k paušálním odsudkům EU přidal útoky na Lipskou komoditní burze, bohužel zcela bez praktických řešení.
Pravdou je, že současná krize je i příležitostí ke změně EU a ta zrovna českým předsednictvím využita nebyla. Řeší se důsledky dlouhodobě kumulovaných problémů, nikoliv příčiny. Integrace je logickou odpovědí na globalizaci, ale bez změny nepřežije. Otázkou ovšem je, jaké změny by v EU prosadila parlamentní opozice, kdyby mohla. Eurofobní SPD nechme stranou, ti se živí populismem, nikoliv vládnutím. Předsednictví lze poměřit pěti základními prioritami, které končící půlrok měl.
Asi nejvážnější byla otázka dlouhodobě zanedbané evropské energetické bezpečnosti. EU uniklo že surovinové partnerství s Ruskem má logicky určité geopolitické důsledky. S ohledem na válku na UA nyní šlo o snížení závislosti na energetických dodávkách fosilních paliv z Ruska. Tedy nejen problém hmotných rezerv před zimou, ale především systematické navýšení dodávek alternativních zdrojů Zdrojové alternativy byly nakonec zajištěny, samozřejmě ale dražší.
Reakce EU na šokové zdražení energie a fungování evropského energetického trhu (zejm. otázky společné regulace, reforma energetických burz) se ukázala velmi slabá. Společný postup v EU je prostě problém, s ohledem na různé zájmy členských států. Evropské řešení energetické krize v podstatě nevzniklo. Rámující doporučení vznikala, ale oproti některým národním řešením neúčinná a opožděná. Složitý kompromis bylo vyjednání stropů na plyn.
Další prioritou byla strategická odolnost evropského hospodářství. EU je současnou krizi zasažena v globálu nejvíce, protože je to ekonomika závislá na importech surovin a na tomto poli ani soběstačná být nemůže. Nedaří se ani řešit lépe zranitelnost EU ve vybraných oblastech (potraviny, léčiva, polovodičové čipy). Vedle energetické politiky je stěžejní i oblast veřejných financí – je zjevné, že rozpočtová stabilita byla odsunuta na druhou kolej. Problémem byla shoda na zdanění firem vydělávající na současné krizi, chybí realistický pohled na účinnost hospodářských sankcí vůči Rusku. O záměru na revizí nerealisticky pojatého Green Dealu ani nemluvě.
Z dalších priorit šlo o otázky bezpečnosti a obranyschopnosti EU. Dodavatelé zbraní mají žně, bezpečnost ale neřeší pouhé urychlené naplňování závazku 2% HDP. Boj s dezinformačními kampaněmi v rámci informační války nabývá až absurdních podob. Podpora suverenity a teritoriální integrity Ukrajiny předpokládá řešit i sociální dimenzi nejmasivnější uprchlické krize od 2. světové války. Otázka poválečné obnovy Ukrajiny bude záviset od ukončení konfliktu a ujasnění vztahu s RF.
Poslední, nikoliv významem je odolnost demokratických institucí v EU. Brusel má ambicí hrát samostatnější roli v rámci multipolárního světa. To ale předpokládá řešit na jakém základě by ji měl postavit. Současná válka na Ukrajině nás jako by vzdálila od euroasijských vazeb. Ale transatlantické vazby také v praxi znamenají asymetrii vztahů a jak USA, tak Čína sledují vlastní strategické zájmy. Kohezi v EU nepomáhá uplatňování dvojího metru a rozbíhavost zájmů obnažuje slabost samotného evropského rozhodování. Do budoucna to bude pro evropskou integraci významný handicap.
null
Hodnocení českého předsednictví je poznamenáno rozpolceností společnosti Provládní a probruselští pějí slova chvály, populisté kolem parlamentní opozice nadávají jak na Brusel, tak i na vládu. Problém je, že si nikdo moc nedá práci s věcným hodnocením. Chci-li měnit EU, musím říci jak a s kým. Odhodlání ke změně nemůže začít ani skončit půl ročním předsedáním Radě EU. Samotné předsednictví je jen o zvládání chodu EU, který jsme převzali od Francie a předáváme Švédsku (předsedání radě není primárně o české ale evropské agendě). A také znát a hodnotit agendu ministra pro evropské záležitosti Mikuláše Beka (STAN), který je ale pro veřejnost dost neviditelný.
Když se podíváme na hlasy z ANO, tak K. Havlíček prohlásil, že úředníkům chybí odvážnější politické zadání. Třeba v reformě systému emisních povolenek. A pasivita v řešení nerovného postavení ČR na evropském energetickém trhu. Otázkou je, jak by to dopadlo, kdyby místo Fialy seděl na Strakovce Babiš. Ten v kampani vede sice odvážné řeči, ale při návštěvě v Bruselu často zkrotl. Ještě ostřeji si zanadával předseda SPD T. Okamura. Vidí jen řadu neúspěchů, vyjednané kompromisy nevnímá vůbec. A k paušálním odsudkům EU přidal útoky na Lipskou komoditní burze, bohužel zcela bez praktických řešení.
Pravdou je, že současná krize je i příležitostí ke změně EU a ta zrovna českým předsednictvím využita nebyla. Řeší se důsledky dlouhodobě kumulovaných problémů, nikoliv příčiny. Integrace je logickou odpovědí na globalizaci, ale bez změny nepřežije. Otázkou ovšem je, jaké změny by v EU prosadila parlamentní opozice, kdyby mohla. Eurofobní SPD nechme stranou, ti se živí populismem, nikoliv vládnutím. Předsednictví lze poměřit pěti základními prioritami, které končící půlrok měl.
Asi nejvážnější byla otázka dlouhodobě zanedbané evropské energetické bezpečnosti. EU uniklo že surovinové partnerství s Ruskem má logicky určité geopolitické důsledky. S ohledem na válku na UA nyní šlo o snížení závislosti na energetických dodávkách fosilních paliv z Ruska. Tedy nejen problém hmotných rezerv před zimou, ale především systematické navýšení dodávek alternativních zdrojů Zdrojové alternativy byly nakonec zajištěny, samozřejmě ale dražší.
Reakce EU na šokové zdražení energie a fungování evropského energetického trhu (zejm. otázky společné regulace, reforma energetických burz) se ukázala velmi slabá. Společný postup v EU je prostě problém, s ohledem na různé zájmy členských států. Evropské řešení energetické krize v podstatě nevzniklo. Rámující doporučení vznikala, ale oproti některým národním řešením neúčinná a opožděná. Složitý kompromis bylo vyjednání stropů na plyn.
Další prioritou byla strategická odolnost evropského hospodářství. EU je současnou krizi zasažena v globálu nejvíce, protože je to ekonomika závislá na importech surovin a na tomto poli ani soběstačná být nemůže. Nedaří se ani řešit lépe zranitelnost EU ve vybraných oblastech (potraviny, léčiva, polovodičové čipy). Vedle energetické politiky je stěžejní i oblast veřejných financí – je zjevné, že rozpočtová stabilita byla odsunuta na druhou kolej. Problémem byla shoda na zdanění firem vydělávající na současné krizi, chybí realistický pohled na účinnost hospodářských sankcí vůči Rusku. O záměru na revizí nerealisticky pojatého Green Dealu ani nemluvě.
Z dalších priorit šlo o otázky bezpečnosti a obranyschopnosti EU. Dodavatelé zbraní mají žně, bezpečnost ale neřeší pouhé urychlené naplňování závazku 2% HDP. Boj s dezinformačními kampaněmi v rámci informační války nabývá až absurdních podob. Podpora suverenity a teritoriální integrity Ukrajiny předpokládá řešit i sociální dimenzi nejmasivnější uprchlické krize od 2. světové války. Otázka poválečné obnovy Ukrajiny bude záviset od ukončení konfliktu a ujasnění vztahu s RF.
Poslední, nikoliv významem je odolnost demokratických institucí v EU. Brusel má ambicí hrát samostatnější roli v rámci multipolárního světa. To ale předpokládá řešit na jakém základě by ji měl postavit. Současná válka na Ukrajině nás jako by vzdálila od euroasijských vazeb. Ale transatlantické vazby také v praxi znamenají asymetrii vztahů a jak USA, tak Čína sledují vlastní strategické zájmy. Kohezi v EU nepomáhá uplatňování dvojího metru a rozbíhavost zájmů obnažuje slabost samotného evropského rozhodování. Do budoucna to bude pro evropskou integraci významný handicap.