V poslední době se vyrojily nápady na přerušení diplomatických styků s Ruskem. S teroristy se prý nevyjednává. Europoslanci totiž schválili, že Rusko je státem podporujícím terorismus. To je bohužel pravda. Jediné co lze tomuto stanovisku vytknou je, že je selektivní. Přesto je třeba s Moskvou jednat, protože naděje, že konflikt na UA skončí vojensky, je malá.



Vojenské vítězství v nedohlednu

Požadavek nahradit válku mírovou diplomacii je oprávněný. Nemůže ale jít jen o naivní pacifistické gesto či usmiřování agresora. Odsoudit tuhle zločinnou invazi znamená současně uznat, že obrana před ní je spravedlivá. Realistické ale je, že nestačí chtít dosáhnout nějakého absolutního vojenského cíle. Válka může být ještě zdlouhavá. to je věcí poměru sil. A může se stát, že ten vyčerpávající konflikt prostě zamrzne. A pak může konečně přijít jednání, ale s nějakým promyšleným obsahem. Pohled na tisíce padlých a na trpící civilisty, dokonce i děti, je strašný. Problém je, že pacifistické holubice mají prázdné ruce a představou nepodmíněného klidu zbraní možná nechtěně přihrávají Putinovi. Hybridní konflikty ohlupují populaci. Kýžená stabilita ale nevznikne jednostranným zastavením dodávek zbrani pro obránce či dokonce kapitulantským uspokojením územních požadavků agresora. Také je pokrytecké, pokud někteří umí kritizovat jenom imperialismus západní a ten imperialismus Putinův jen okecávají.
Rusko prosazuje protiprávně své zájmy válečnou silou (tedy v rozporu s Chartou OSN). "Ruský svět" nerespektující suverenitu jiných zemi s udržitelným mírem nemá nic společného. Na šovinistické hesla o deukrajinizaci nelze mlčet. A je drzá provokace, když Moskva říká, že ukončí svou agresi, pokud se Ukrajina konečně vzdá. Ale nepomůže ani říkat, že Kyjev začne jednat až zemře Putin nebo aspoň než stane před válečným soudem. Nebo vyhlásit cíl vyhnat Rusko z RB OSN. Mlýny na maso melou a každý den války navíc znamená krvavé oběti.
Někteří levičáci nazírají na tuto válku prizmatem absolutního zla v podobě imperialistické Ameriky, zatímco neméně imperiální ambice Ruska je k tak absolutním soudům nemotivuji. Např. pro Chomského je důležitější spor americkým establishmentem než vnímat evropské obavy z putinismu. Invazi sice odsoudí, ale má ji za vyprovokovanou, líčení její brutality má za uměle zveličenou a ruský fašismus oproti ukrajinskému nacionalismus jako by nebyl téma. Přitom odmítnout zabíjení kvůli územním ziskům v koloniální válce je pro jednání zásadní.
Vlastenčící konzervativní křídlo levice ve vztahu k válce na Ukrajině předvádí bizarní mix paradoxního uvažování. Jak někteří v době migrační vlny brojili proti muslimům, tak vraždící čečenští zabijáci ve službách Putina jim už nevadí. A ukrajinské migranty by nejraději vyhnali zpět do války. Ve svých konspiracích operují s genocidou Slovanů, snahu vygumovat slovanskou Ukrajinu nevidí. Přes kritiku mnichovské zrady Západu by klidně zakázali pomoc bránící se Ukrajině. A brání se vlivu Washingtonu, zatímco z kremelské propagandy opisují.

Možný obsah jednání

Bez toho, že Putinova agrese narazí a chyba bude zreflektována i na ruské straně, je start skutečně efektivních jednání problém. Bez určitých podmínek jsou řeči o jednání a míru prázdné. Tohle si na levici uvědomuje např. Slavoj Žižek. Kritizuje naivitu ústupků agresorovi a soucitné ohledy na zhrzené velmocenské pocity Ruska. Tzv. mirovčiki tak podle něj dělají jen užitečné idioty politice appeasementu. Jako by přitakávali vzkazu bojujícím Ukrajincům "kdyby jste se nebránili, byl by už dávno mír".
Agresor sám od sebe asi zatím nepřestane. Vedle tlaku na vojenském poli je tu tlak ekonomický, který ale není nijak bezprostřední. Ekonomické vyhladovění Ruska v řádu měsíců se navzdory masivním sankcím nekonalo. Odhady mluví o nákladech na válku zatím zhruba v objemu čtvrtiny ruského státního rozpočtu (cca 2 bilíony korun). Recese ruské ekonomiky je dosud jen mírná (-4% HDP). Garance, že v případě příměří Rusko po oddechové pauze nezaútočí znovu, nejsou. Přesto do budoucna může být diplomatický komunikační kanál klíčový,
Jan Kavan, bývalý „ředitel zeměkoule“ připouští, že válka ze strany Ukrajiny je spravedlivá. Domnívá se ale, že v zajmu obhajoby zapadni orientace země budou muset nakonec Ukrajinci připustit určité územní ztráty. Přitom upozorňuje, že problém Krymu je mnohem složitější než Donbas a měl by být v případném jednání oddělen. Přesto si myslím, že samotný požadavek stažení ruských vojenských jednotek za uznávané hranice Ukrajiny před invazí vyhlášenou Putinem 24.2. 2022 dává při vstupu do jednání smysl.
Co je důležité pro Ukrajinu, aby Rusko potvrdilo, že plně uznává ukrajinský národ, suverenitu a svrchovanost ukrajinského státu. Plán ukrajinské obnovy by mohl vycházet z určité neutrality Ukrajiny a z její otevřenosti jednotnému evropskému trhu. Otázka připojení Krymu v roce 2014 by měla být posouzena samostatně, nejlépe prostřednictvím OSN. Připusťme, že námořní základna v Sevastopolu je pro Rusy prostě naprosto zásadní. A zabetonovat se hned na začátku na krymské otázce by jednání mohlo zablokovat.
Otázka co prakticky navrhnout k území na východě Ukrajiny. Tak ukrajinsko ruská hranice by mohla být např. oboustranně demilitarizovaná (do hloubky 100-200 km) a pásmo kontrolované OBSE. V Donbasu by vzniklo území se zvláštním statusem a vlastní reprezentací Obyvatelé budou mít právo být identifikovaní a přijímaní jako Ukrajinci nebo Rusové nebo obojí. A Donbas zůstává součástí Ukrajiny, dokud se většina občanů nerozhodne demokraticky jinak