Media nejen informují, ale také spoluutváří veřejné mínění. Je třeba je jasně podpořit, pokud čelí mocenské šikaně, že zveřejní někomu nepříjemné informace. Právo veřejnosti na informace je významné. Ale je také potřebné umět říci, pokud se to čisté jaksi smíchá s hrstí mouru a jejich profesionální úsilí sklouzne do fámy.

Logicky je toto téma rozporné jak pokud jde o mravní čistotu, tak i pokud jde o právní konsekvence a řekl bych že je to téma v ČR i poněkud zanedbané. „Trochu se vraždilo, trochu se kradlo, pereme, pereme špinavé prádlo“ psal kdysi ironicky básník a anarchista František Gellner. A platí to i dnes. I když dnes mají fámy možná tužší život a nestačí Gellnerovými slovy „svoje srdce nastavit dobře mířené ráně“ ("Radosti života, 1903")
V ČR jsou známé difamační kauzy řady kulturních, sportovních a jiných celebrit. A jejich rozuzlení nabízí určitá poučení jak pokud jde o etiku novinářské práce, tak pokud jde o reakce veřejnosti. Zcela specifickým případem je vztah novinářů a politiků. Za prvé proto že politik jako osoba veřejná se vědomě otevírá podrobnému zkoumání svého chování. Za druhé proto, že právní princip presumpce neviny prostě v oblasti důvěry v politika příliš nefunguje. Politik toto samozřejmě ví a přijímá to spolu se svým posláním. Někdy je lepší skousnout dezinformaci než být bez informací.
Vztah novináře k politikovi je zvláštní, když zprostředkovává politickou debatu. Veřejnost má konec konců právo znát nejen pravdu, ale také znát politické názory nemoudré či dokonce nepravdivé. Arbitrem by tu měl být až občan. Pokud jde o získávání informací o tom, zda nějaký politik nepřekračuje pravidla uznávaná společností, jde o náročnou investigativní práci. Ovšem zde již s vysokými nároky na pravdivost. Tady nestačí vyprat cokoliv dočista do čista. Nebo se nechat zviklat ke špatným závěrům po kterých si mnou ruce jen zájmové skupiny.
Společnost potřebuje zjistit, pokud je čest politika používána jenom jako účelové firemní logo, které vylepšuje prodejnost jeho služby na politickém trhu, ale za jehož fasádou se může odehrávat mnohé. Novinář musí proto být důraznější a politik by měl i v zájmu svém k jeho úsilí projevovat větší míru snášenlivosti. Je směšný, pokud se rozčiluje, novináře za jejich práci napadá a cejchuje podle jejich politických názorů.
Diskuse o režimu ochrany před takovým sklouznutím je také zajímavá. Ve světě existují právní systémy, které mají různé režimy ochrany před difamací, v ČR existují souběžně dva – trestně právní a občansko právní. V roce 2003 bylo skupinou poslanců navrženo vypuštění trestného činu pomluvy z trestního zákona. (viz článek "Nejpřísnější právo může znamenat i největší bezpráví“).
Tehdy jsme dokládali, že obětem různých denunciací a difamací nemusí být v případě trestní žaloby příliš pomoženo. Důkazní břemeno je na státu, ale subjektivní stránka trestního činu pomluvy se dokazuje tak složitě, že uzavřených případů je poměrně málo Naši tehdejší oponenti nám vytýkali, že neodpovědnost šiřitele mediální pomluvy by měla zůstat pod trestní sankcí, že ustupujeme jakési mediokracii. Můj argument, že je naše společnost tak vyspělá, že je tuto část státní reglementace možné nahradit samoregulační schopnosti občanské společnosti, byl tedy zprava i zleva označen jako romantické libertariánství.
Nemám rád notorické sudiče, osobnostní sféru politiků mám za otevřenější, než u jiných lidí. I já se ale rozhodl bránit soudně (civilní žalobou na ochranu osobnosti), když se o mně začalo psát že jsem se v souvislosti se svou politickou činností dopustil nepřípustného jednání. Jde o víc než o to, že kdo mlčí, souhlasí. Nenechat některá tvrzení jen tak může být užitečné i v zájmu oné samoregulační schopnosti naší společnosti.
Respektování specifik práce politika a novináře by v jejich vztahu měl být každodenní chleba. Zkušenosti ukazují, že investigativní žurnalistika (stejně jako politický lobbying) by měly mít určité zásady či pravidla. Ušetříme si pak právní dozvuky, které v kauzách mající difamační charakter přicházejí, ubyde i stínů pochybností.
Nejde jen o obecné problémy lobbyingu či investigativní žurnalistiky. Jde o potřebu zajímat se o pravdu a schopnost rozlišovat. Pravdě nepomůže převlékat fakta do pavučin pikantních mnohovýznamností. Vladimír Vysockyj si posteskl : „Чистая Правда со временем восторжествует - Если проделает то же, что явная Ложь!" ("Pravda a lež, 1977"). Kdo pak ale rozliší pravdu a nepravdu ? Důvěřivé pravdě by nakonec přišily cizí šmouhy a drzá nepravda by se čistotně pyšnila její tváří.