Nosit masku zkaženého a cynického Filipa, to praktický Algernon Moncriff svému naivnímu příteli Jackovi Worthingovi nijak nerozmlouvá : „Vypadáš jako by ses jmenoval Filip - děláš dojem, někdy, jako bys měl opravdu filipa. Je tedy úplný nesmysl říkat, že se Filip nejmenuješ“. Jsou to slova ze slavné konverzační komedie „Jak je důležité mít Filipa“ od svérázného dramatika a spisovatele irského původu Oscara Wilda, narozeného přesně před 155. lety (16.října 1854).

K tomuto jubileu nyní vychází řada knih, i mezi blogy na aktualne.cz je např. připomínána jedna z nich ("Oscar Wilde, z aforismů, epigramů a bonmotů"). Wildovo efektní slovní žonglérství a humorné paradoxy jsou oblíbené, dávají ale tušit napětí mezi jeho rebelantským až extravagantním postojem k životu a doslova protrpěným uvažováním o smyslu existence. Vzkaz Oscara Wilda dnešku : nedokonalý svět nutí vnímavé osobnosti být sice lehkovážnými rebely, ale také chránit se záměrným cynismem. Pravda skrytá za maskou Wilda fascinovala. Ale je chybou se občas schovat za masku nějakého Filipa ?
Tenhle druh napětí provází život i dílo Oscara Wilda. I jeho kniha pro děti (Strašidlo cantervillské,1887) vypovídá o podobném sváru, mezi realismem a romantismem. Wilde ho vyjadřuje postavami pragmatického amerického diplomata Ottise a jeho dcery, snílka Virginie, která trpícího ducha starého anglického lorda Cantervilla vysvobodí tím, že opláče jeho hříchy.
Snílek a utopista Oscar Wilde není tak známý jako autor sypající z rukávu aforismy a bonmoty. Ale nebyl jen požitkářský dandy, byl člověk přemýšlející o lepším, spravedlivějším světě, který tvrdil, že pokrok je realizace utopií. V roce 1891 napsal filosofickou esej „Lidská duše za socialismu“. Píše v ní, že jen ten je člověkem, kdo sám za sebe pevně stojí na svých nohou. Mluvil o socialismu ale jako o předchozí fázi individualismu.
Jistá stádnost příznivců kolektivistických teorií ho přiměla k výroku, že taková společnost není realizovatelná, protože by vyžadovala příliš mnoho schůzí. Vztah Wilda k společenským pravidlům naznačuje jiný jeho bonmot, že demokracie je klacek na otloukání lidu lidmi a pro lidi. Wildovou utopií byl Nový Individualismus, který by byl perfektní harmonií - podle něj idea socialismu chtě nechtě nakonec pracuje pro takový individualismus.
Socialisté ovlivnili Oscara Wilda i jinak. Věřil, že pravý, překrásný, zdravý Individualismus přijde s odstraněním soukromého vlastnictví. „Člověk nebude mít nic a přesto bude mít vše a cokoliv jí někdo vezme. Ani nebude uznávat jinou autoritu než autoritu svoji vlastní, nebude se muset přít či svářit. Osobnost člověka bude stejně báječná jako osobnost dítěte“.
U Wilda je ale především zjevný vliv helénské tradice, hledající harmonii v myšlenkách a v umění. V jeho individualismu „člověk vyroste přirozeně a jednoduše, jako květina či jako když roste strom“. V něm se neměl nikdo snažit nutit lidi, aby byli dobří, protože „lidé jsou dobří, když jsou ponecháni na pokoji, šťastní v harmonii se sebou a svým prostředím“.
Oscar Wilde nedokázal jen o svých ideálech přemítat, byl puzen také podle nich co nejsvobodněji žít. Když narážel na konvence a pokryteckou morálku vyšších vrstev viktoriánské Anglie, vědomě prudérní společnost šokoval. Jeho prvotinou, vydanou pod pseudonymem v roce 1880, byl frivolní román „Lady Fuckingham“. Děj asi netřeba líčit. V roce 1884 se výhodně oženil s Constance Lloydovou (měl s ní syny Cyrila a Vyvyana), byl ale znám i promiskuitními vztahy s muži. Jak sám říkal : „Jsem schopen odolávat všemu kromě pokušení“
Tato stránka osobnosti Oscara Wilda se objevuje i v jeho románu Obraz Doriana Graye z roku 1891. Hrdina tohoto románu navštěvuje opiová doupata a holduje všemu, co společnost považovala za hřích. I autor románu ví, že každý pud, který se snažíme udusit, zůstává vězet v našem vědomí a otravuje nás. Ovšem nic není zadarmo. V roce 1895 se Wilde dostal do konfliktu se sirem Johnem Douglasem, osmým markýzem z Queensberry. Byl to otec jeho aristokratického milence, mladého lorda Alfreda. Wilde proti starému siru Douglasovi podal trestní oznámení za urážku (nazval ho totiž veřejně sodomitou). Nakonec však byl sám obžalován.
První líčení s Wildem skončilo nerozhodně, byl propuštěn na kauci, ale odmítl prchnout do Francie, jak mu radili jeho přátelé. V novém líčení byl shledán vinným a odsouzen za homosexualitu k dvouletému trestu nucených prací v Readingu. Po propuštění z vězení roku 1897 odešel do Francie, kde se na čas znovu sešel s lordem Alfredem, dokud je nedostatek peněz a výhrůžky obou jejich rodin znovu a nadosmrti nerozdělily.
Oscar Wilde umírá v chudobě v jednom špinavém pařížském hotelu d´Alsace 30.listopadu 1900. Svého života ale nelitoval. Jak napsal ve spisku De profundis ještě z vězení v Readingu : „Zapřít svá vlastní zažití je totéž jako položit svému vlastnímu životu na rty lež. Není to o nic méně, než kdyby kdo chtěl zapřít svou duši“. Jako jiní velcí muži i snílkové je Wilde dnes pochován na hřbitově Père Lachaise. Ale ani občasná maska ve stylu cynického Filipa, ani jeho konverze ke katolicismu těsně před smrtí nezmění inspirující odkaz jeho nepoddajného svobodného života.