Rok 2009 přinesl netradiční podívanou. Akademici se pustili do demonstrací a stávek. Důvodem byla schválená reforma institucionálního financování výzkumu, která znamená postupné snižování objemu institucionálních prostředků čerpaných Akademií věd. Ke změně pravidel došlo s účinností od 1. července 2009. Akademie by se podle nových pravidel měla od roku 2011 podle předběžných propočtů spokojit jen s polovinou oproti roku 2008.

Jak k tomu mohlo vůbec dojít ? Dotace výzkumných pracovišť ze státního rozpočtu je nyní dána bodovým hodnocením jejich výsledků. Vládní Rada pro výzkum, vývoj a inovace" (RVVI) si vzala skutečně velké sousto, když se rozhodla vyřešit šmahem rozdělování mezi základní i aplikovaný výzkum, mezi jednotlivé vědní obory i mezi jednotlivé organizace výzkumem se zabývající.
Při koncipování metodiky hodnocení výsledků výzkumu působily dílčí lobbyistické zájmy a výsledkem byl kočkopes, který se dá těžko obhajovat. Z ekonomického hlediska je pochopitelné, že jedním z cílů hodnocení bylo podpořit takzvaný aplikovaný výzkum. Bodové paušály jsou tak stanoveny např. za registrované patenty, za software, za prototypy a funkční vzorky, či za různé metodiky. Stranou ale zůstala otázka, zda jsou také tyto výsledky vůbec někým užívány. Byrokrat zaplesá, má čárku, scientometrie a motivace však občas trpí.
V případě aplikovaného výzkumu existuje mnohem efektivnější mechanismus posuzování jeho přínosu: je to trh ve spojení se státní garancí zisku z licencí. Tímto logickým ekonomickým směrem se ubírá Technologická agentura, která má mít účelovou podporu aplikovaného výzkumu na starosti. Otázka však je proč zřízení této agentury vede k plánu navýšit výzkumný rozpočet Ministerstva průmyslu a obchodu až na více než 5 miliard. Tímto způsobem mohou být zafinancovány projekty opravdu roztodivné. Např. v letech 2004 až 2007 MPO financovalo částkou 29 milionů Kč projekt nazvaný “Pasivní detekce a lokalizace člověka za překážkou“. Projekt řešilo jedno s.r.o, které vykázalo jako výsledek pouze jeden článek ve sborníku a patent na detekování „záření“ emitovaného například zavalenými nebo skrývajícími se osobami senzibilem.
Jiná je situace u výzkumu základního. Pro základní výzkum platí, že jeho výsledky slouží dlouhodobě pro rozvoj všech oblastí lidské civilizace a jsou přístupné všem více méně zdarma. Z toho vyplývá i obtíž financování základního výzkumu na komerční bázi. Role státu je tak při financování základního výzkumu nezastupitelná. Přesto má podle Rady vlády podíl prostředků určených na základní výzkum v následujících letech klesat.
Rozdělování bodů za publikace je řešeno obecně poměrně rozumným způsobem, neboť bere částečně v úvahu i kvalitu publikace (měřenou tzv. impakt faktorem, IF). Problém je v tom, že publikace v zahraničních vědeckých časopisech získávají jen o málo více bodů než články v podřadných žurnálech lokálního významu. Ještě horší situace nastává v případě monografií, oceňovaných podle principu „kus jako kus“. Problémem je i zohlednění oborových odlišností v publikačních zvyklostech (v rámci NRRE).
Poměrně nešťastné je, že tahle mela kolem nového financování vědy postavila proti sobě Akademii věd a vysoké školy. Akademie věd se snaží uhájit své specifické postavení na úkor vysokých škol, které si podle stoupenců Akademie mohou úbytek financí dotovat z jiných peněz. Tady je možné buď hledat peníze v oblasti dosud stále slabé spolupráce vysokých škol s podnikovou sférou a nebo přesunout peníze na úkor výuky. Zdá se ale, že tento spor nelze vyřešit jinak, než zajištěním prostředků pro vysoké školy bez postižení kvalitních pracovišť Akademie, pokud by ovšem prostředky nebyly nalévány do tvorby pseudovýsledků. Za těchto podmínek by systém rozdělování financí podle výsledků mohl potvrdit svou přednost před dřívějším systémem subjektivního rozdělování na základě výzkumných záměrů.
Než zařadit zpátečku a vrátit se tam, kde jsme už byli, je možná lepší si ujasnit zda by nepomohlo změna parametrů systému hodnocení, tak aby nevytvářel výše uvedené perverzní motivace. Tuto zpátečku představuje návrh další novely zákona č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků předložený v prosinci 2009 poslanci ČSSD (Ivan Ohlídal, Hana Orgoníková, Pavel Vanoušek, tisk 991). Reaguje na neodůvodněné rozkolísání systému institucionální podpory výzkumu a vývoje v ČR, a na ohrožení existence některých výzkumných organizací. Je však nutné se vracet k tomu, co už víme, že se také neosvědčilo ?
Budeme-li hledat vhodnější řešení pro výzkum, mohlo by se zlepšit bodové ocenění kvality a také kompenzovat rozdíl mezi obory přidělením většího objemu prostředků na účelovou podporu realizovanou prostřednictvím Grantové agentury ČR" (GAČR). Jiným řešením by bylo dále posílit prvky kvalitativního posuzování a kontroly na úrovni uplatňovaných výsledků. Rozdělování podle výsledků a ne jen podle záměrů posouvá těžiště od úředníků vědy k výkonným vědcům. Každý si může spočítat, jaký finanční přínos mají jeho výsledky pro jeho pracoviště. Konkurence probíhá kvalitě práce a ne mezi schopností byrokratů. A kvalitu potřebuje česká ekonomika v mezinárodní konkurenci především. A vědci se budou moci věnovat vědě a ne demonstracím.