Show must go on. Předvolební kampaň je všude na světě prošpikována mediálními exhibicemi a vábničkami politického marketingu. Někdo si ale přesto chce lámat hlavu nad meritem přetřásaných řešení a nejen z důvodů voleb se pídí po tom, co to bude asi stát a co to ještě vyvolá.

Pocit veřejnosti, že něco by mělo být jinak, je impulsem pro politické veterány, aby odhalili vyprázdněnost svých současných pokračovatelů a připomněli své historické recepty. Václav Klaus na žofínském fóru volal „nechme ekonomiku žít“ a deregulací nás chce zbavit rostoucích dluhů. Miloš Zeman na fóru Zlaté koruny vyhlásil přesun od spotřeby ke vzdělávání a stavbou „hladových zdí“ chce hasit růst nezaměstnanosti. Realita je bohužel složitější. Nabízím proto několik systémovějších podnětů k zamyšlení.
Volba zvolené strategie musí řešit kolizi politiky oddlužování a prorůstové politiky. Řeči o dluhové pasti jsou sice zatím nepřiměřené (podíl dluhu na HDP činí v ČR 40%, průměr EU 85% a OECD se blíží 100%), přesto dávat 10% státního rozpočtu na dluhovou službu je opravdu zátěž. Dosavadní boj s deflací může být nahrazen bojem se stagflací, problém může být neschopnosti koordinovat fiskální a monetární politiku. Prognózovatelný účinek bude mít odchod od použitých nekonvečních nástrojů hospodářské politiky a vyhasínání mimořádného fiskálního impulsu v zahraničí.
Současné oživení ekonomiky je labilní už proto, že nedávný propad neměl cyklické, ale strukturální příčiny. A strukturální adaptaci budou komplikovat problémy na trhu práce (známý jobless growth), ale i zamrzlý bankovní sektor, který raději žije z vkladů klientů a ze státních cenných papírů, než z nejistých úvěrů podnikovému sektoru. Pravda, lze zapojit mimořádné zdroje (dividendy ČEZ jsou letos odhadovány až 55 mld Kč) a situace na kapitálových trzích se oproti loňskému roku zlepšila. Míra investování je přesto nedostatečná a na motivaci investory snížením úroků či daní už není prostor. Jde tedy o strukturovanou veřejnou investiční politiku přinášející nejrychlejší multiplikační efekt a také nová pracovní místa.
Jsem přesvědčen, že udržitelnost veřejných financí vyžadují vrátit se k určité daňové kvótě (nějakých 35 procent). Na razantní zdanění zisků firem ovšem rozhodně není správný čas. Optimistické prognózy hovoří jen o mírném růstu ekonomiky. Prudké zvýšení daní by mohlo utlumit hospodářský růst.
Je třeba dosáhnout optimálního mixu opatření na příjmové a výdajové straně a je třeba to dělat opatrně, protože v době silné recese mohu dávat daňové sazby, jaké chci, ale prostě není z čeho brát. Změny by se měly plánovat minimálně ve střednědobém horizontu, což je čtyři, pět let. let. Výběr daní je nejen o progresi přímých daní, ale i o jiných daňových titulech (majetkové daně či ekologická daňová reforma). Rozhodně je nutná celková restrukturalizace daňového systému.
Zvyšování daní však s sebou nese řadu problémů. Tzv. teorie Lafferovy křivky předpokládá, že výnos daní není automaticky vyšší spolu s daňovou sazbou. Je ale prakticky nemožné stanovit, jaká je konkrétně optimální daňová kvóta, protože podmínky jsou v různých společnostech různé. Hodně zmatků je kolem daňové konkurence. Každý podnikatel totiž přemýšlí, jak si zlepšit postavení na trhu, a daně jsou prostě součást nákladů. Pokud nechce konkurovat pouze necenovými parametry, jako je třeba kvalita zboží, musí se zaměřit na snižování nákladů. A jednou z položek jsou daňové náklady.
Velký koláč představují státní penze, kde se ročně točí cca 300 mld Kč. Bezděkova komise před lety spočítala že státem garantované důchody jsou udržitelné do roku 2020. Pod nárazem krize to nyní už neplatí. Žádná politická síla se nebrání tomu učinit penzijní systém udržitelný. Nejen stárnutí populace, ale především nedostatečné příjmy z pojistného generují problémy. Nedostatek prostředků brzdí potřebnou valorizaci důchodů což vede k poklesu kupní síly důchodcovských domácností. Tendenční výklad demografických prognóz ovšem není argumentem pro další privatizaci penzijního pojištění. Spíše by mělo jít o to spojit obranu prvního veřejného solidárního pilíře s dobudováním druhého (popř. třetího) pilíře pro bohatnoucí,
Vyvést část peněz do soukromých fondů (opt-out) není tou správnou změnou. Opt out by se neměl zavést, ani ve formě dobrovolnosti, kdy by se lidé sami rozhodli, zda chtějí část odvedených peněz investovat podle vlastního uvážení. Je otázkou jak jsou lidé, kteří se pro to rozhodnou, schopní domyslet svou životní strategii (nízká finanční gramotnost se potvrzuje i v případě zadlužování některých domácností). A první státní pilíř nabízí jistotu. Pro opt-out by se patrně rozhodli mladší vůči starším a vyšší střední vrstvy vůči nižším vrstvám, což by generovalo mezigenerační a sociální konflikt.
Možná řešení jsou dvě. Buď začít v povinném státním systému šetřit a budoucí generace daleko více vázat na nový systém, nebo základní systém zachovejme a zároveň posilujme druhý a třetí pilíř. Váha průběžného důchodového systému se může postupně omezit ale hodnota prvního pilíře by se měla zachovat. Vedle toho by měla být posilována hodnota druhého a třetího pilíře. Problém ale je, jak pokrýt přechodové období mezi současným stavem a budoucností, ve které zajištění na stáří zvýší i jiné formy. Mohou si to lidé platit sami, mohou na to přispívat podniky.
Do ohroženého průběžného systému v přechodném období bude zřejmě potřebné nasměrovat mimořádné příjmy státu, jako je třeba dividenda ČEZ. Nebo tam lze dočasně odklonit nějaký daňový titul, třeba spotřební daň z tabáku a alkoholu. K zavedení něčeho takového se však musíme vrátit k hospodářskému růstu, srazit nezaměstnanost a zvyšovat produktivitu práce. Nárůst nezaměstnanosti v důsledku krize způsobil obrovské výpadky v odvodech na sociální pojištění. Je zkrátka nutné nastartovat hospodářský a mzdový růst, aby se druhý či třetí pilíř mohly rozvíjet bez dopadů na pilíř první.
Je přitom nezbytné rozlišovat situaci generace, které už v systému jsou nebo do něho brzy nastoupí, od těch, které půjdou do důchodu až za dlouho. U starších lidí jsou změny v podstatě neproveditelné, protože když je vám padesát, tak si na důchod nestihnete našetřit, ani kdybyste se zbláznili. Systém životních úspor, kapitálových spoření, firemních příspěvků a dalších prvků znamená konečně dobudovat druhý a třetí pilíř. Není přitom od věci si uvědomit, že Evropský soudní dvůr v lednu 2010 vyřkl ortel, že český důchodový systém nevyhovuje směrnici EU, protože nezahrnuje druhý pilíř tvořený doplňkovými důchodovými dávkami poskytovanými v souvislosti se. zaměstnáním a že na naše území z EU přicházejí zahraniční fondy, které o úspory na stáří našich občanů mají samozřejmě zájem.