Téma dne jsou různé propočty dopadů převolebních slibů. Pravice mobilizuje před důsledky více jak bilionového veřejného dluhu a návrhy levice na zpevnění sociálního státu označuje za bankrotářskou cestu do dluhové pasti. Necitlivý zásek sekerou může být ale právě varianta pouhých škrtů, která udusí koupěschopnou poptávku a rozbije sociální kapitál země.

Zkusme vzít tedy tužku do ruky a rozum do hrsti. A zvážit co je skutečná úspora, co investice a co jen odložený problém nebo rozfofrované peníze. Současný dluh znamená cca 120 tisíc Kč na občana ČR včetně kojenců, a i když je to jen zlomek toho co vykazuje např. Irsko (u kterého se kupodivu nemluví o bankrotu), na omezení této tendence je shoda napříč celým politickým spektrem. Jak tedy během nadcházejícího volebního období vrátit veřejné finance do parametru maastrichtských kriterií (3% podílu deficitu na HDP) ?
Média se snaží občany vybavit orientačními propočty (např. Dopady volebních slibů na státní rozpočet" ). Když už si dala tu práci, můžeme tyto jejich propočty projít a posoudit jak se blíží k realitě.
V uvedeném odkazu by prý sliby KSČM v roce 2011 navýšily výdaje o 138 miliard a návrhy na snížení schodku veřejných financí celkem dosahují jen 73,5 miliardy. Celková bilance jim pak vychází - 64,5 miliardy. Podle takového propočtu by se tedy schodek nesnížil, ale naopak zvýšil, a to až na částku kolem 225 miliard. To by znamenalo z loňského podílu deficitu 5,9% na HDP nikoliv pokles na plánovaných 4,8%, ale naopak překročení 6%.
Projděme si ta čísla důkladněji. Především ale je třeba připomenout, že konečnou bilanci ovlivní jak ozdravná opatření ve struktuře veřejných financí, tak i míra ekonomického oživení a také lepší čerpání peněz z Evropských fondů. Dohromady to by to pak mělo nejen snížit strukturální deficit, ale vytvořit v určitý čas zdroje i na úhrady předvolebních slibů.
U rozpočtových opatření jde o kombinaci opatření na straně příjmů a na straně výdajů a KSČM prosazuje opačný poměr než dosavadní návrhy, tedy příjmová opatření by dominovala nad výdajovými v poměru 2 : 1. Debaty nad zvyšováním daní se soustřeďují na progresi zdanění práce, na zdanění zbytné spotřeby popř. na progresivnější zdanění majetků. Razantnější progrese u daně z příjmu fyzických osob může přinést cca 10 mld Kč, ostatní zmiňované daně tak dalších 5 mld Kč.
Je tu ale také návrh na větší zdanění kapitálu (tj. daně ze zisku korporací a z výnosů z cenných papírů). Tady i při uvážlivém zvýšení s ohledem na nastavení těchto daní v našem sousedství lze očekávat výnos cca 35 miliard Kč. Zdanit přiměřeně velký kapitál neznamená podvázat sklon k produktivnímu investování. Jestliže dopadá tíha zdanění více na malé firmy, tak tato výhoda velkých firem jen posiluje monopolizaci trhu.
Jen tímto opatřením se dostáváme v příjmech na hodnotu o 50 mld Kč více. Na rozdíl od ČSSD do tohoto navýšení výnosu z daní nezahrnujeme mimořádné příjmy jako navýšení dividendy ČEZ nebo evergreen všech kampaní, revoluční omezení daňových úniků. To je třeba počítat zvláště. Další korekcí je, že na rok 2011 byl automaticky započítán dopad našeho návrhu vrátit sníženou sazbu DPH z dnešních 10% na 5% (odhadem cca -30 mld Kč). Tento cíl je ale spojen s mírou oživení ekonomiky.
Po loňském propadu o -4,1% HDP je oživení ekonomiky zatím velmi vlažné (odhady na letošní rok činí +1,3%). Robustnější růst by znamenal ozdravění daňového základu. Průměrný růst za období 2011-2014 nad 3% by znamenalo, že nominální hrubý domácí produkt vzroste za čtyři roky o víc jak půl bilionu korun. Ze srovnatelného daňového základu by to znamenalo vyšší výnos daní o dalších 30 mld Kč ročně. To je reálné očekávat až po roce 2011.
Podívejme se teď na výdajovou stranu. Pokud jde o výdajová ozdravná opatření, tak se KSČM brání omezování sociálních transferů a plošnému omezování platů ve veřejné sféře. To by se vrátilo jako bumerang – nejen porušením sociálního smíru, ale také podvázáním koupěschopné poptávky. Reálná je ale úvaha, že lze systémovými opatřeními (informace o veřejných zakázkách, centralizace nákupů, revize nasmlouvaných cen) snížit náklady na veřejné zakázky minimálně o 5%. To by představovalo ušetřených cca 30 mld Kč.
Není nutné se jen bavit o předražených dopravních stavbách. Spořivé ministerstvo financí např. už dlouho připravuje projekt integrovaného systému Státní pokladny, který má zprůhlednit aktuální finanční toky státu. Tento projekt si dosud vyžádal 1,3 miliardy korun, smlouvy už jsou uzavřeny, ale není jasné konečné nastavení podmínek ani cena celého projektu. A platíme a platíme.
A jak je to s těmi volebními sliby ? Ano, výdaje na delší podporu v nezaměstnanosti by se zvýšily o cca 7 mld Kč. Bohužel nezaměstnanost zůstává vysoká a bez práce jsou i ti co ji aktivně hledají. Ano, zvýšení rodičovské dovolené by stálo dalších 20 mld Kč. Ano pravidelná valorizace důchodů a postupné (to zdůrazňuji !) zvyšování minimálního důchodu by stály dalších 10-15 mld Kč. Vyžít ze současného důchodu je ale dnes opravdu umění. A příjmy do penzijního systému výrazně zvýší snížení nezaměstnanosti.
Pokud jde o zdravotnictví, tak zrušení tzv. regulačních poplatků by znamenalo výpadek 5 mld kč, ale proti tomu stojí zrušení stropů odvodů pojištění (cca 2 mld kč) a úspory z revize lékových úhrad (minimálně 5 mld Kč). Systému také pomohou dostatečné platby za státní pojištěnce (nárok cca 7 mld Kč). K výdajům je třeba přičíst ještě novomanželské půjčky a bezúročné půjčky na byt (cca 2 mld Kč) a státní prospěchová stipendia pro studenty s prospěchem pod 1,5 cca dalších čtvrt miliardy.
K těm je třeba ještě zahrnout postupné (opět zde učiním !) zvyšování váhy výdajů na zdravotnictví, vědu a kulturu. Cíl zvýšit podíl zdravotnictví ze současných 7,2% na 8% HDP, stejně jako podobně zvýšit podíl vědy a kultury na státním rozpočtu (cca 80 mld Kč) nelze celý započíst do roku 2011. Jde o cíl střednědobý a samozřejmě podmíněný možnostmi, které dávají daňové výnosy v podmínkách stabilně rostoucí ekonomiky.
Takto postavená bilance již znamená snížení deficitu v roce 2011 i při dodržení priorit volebního programu KSČM a bez necitlivých zásahů na výdajové straně či absurdních privatizací.To samozřejmě neznamená ještě snížení veřejného dluhu, ale je to začátek. Ostatně i jiné politické strany přiznávají, že absolutní snižování dluhu je reálné až v horizontu roku 2018, pokud se strukturální reformy zdaří a ekonomika dosáhne dostatečného dlouhodobě udržitelného růstu. To pak souvisí s mírou investování, úvěrovou aktivitou bankovního sektoru a samozřejmě přesněji cílenými vládními kapitálovými výdaji.
Poslední co vyvrací obvinění levice z bankrotářství je argument lepšího čerpání evropských fondů. V současném programovém období EU (2007-2013) bylo pro ČR alokováno 800 mld Kč, z toho vzhledem k našemu pomalému čerpání zbývá ještě skoro 700 mld Kč, to znamená po odečtení odvodů do EU (letos cca 35 mld kč) až 100 mld Kč pro ČR navíc. Není to taková částka, která proudila novým členským zemím EU v 80.letech, ale je to významná podpora tolik potřebného oživení, bez kterého nemohou fungovat ani levicové ani pravicové recepty.