V posledních dnech jsem k mému značnému potěšení dostal velké množství nejrůznějších vzkazů, jejichž společným jmenovatelem byla nespokojenost a rozčarování z rozhodnutí ministra kultury obsadit místo generálního ředitele inženýrem ekonomie.

Následující řádky jsou tedy určeny všem těm, kteří v posledním roce drželi palce programu rozsáhlých změn v Národní galerii, kteří si přáli, aby sem mohli chodit jen tak se potěšit s Theodorikem, Rubensem nebo Kupkou, anebo prostě jen na dobrou kávu a citrónový koláč bez toho, že by zruinovali rodinný rozpočet, a kterým by nevadilo vystát si jednou za čas frontu na významnou mezinárodní výstavu, za nimiž jinak jezdí do Vídně, Paříže nebo Berlína.

Osobně mi nevadí, že jsem nebyl vybrán – zůstávám v Berlíně, kde jsem nadmíru spokojený, mám rodinné zázemí, přátele a tým vynikajících kolegů. Upřímně je mi však líto, že se nepodařilo výběr generálního ředitele odpolitizovat a posunout ho tam, kam podle mého soudu patří – do polohy věcné diskuze o odborných kvalifikacích kandidátů a o jejich koncepcích.

Inženýra Rösela neznám. Nikdy jsem o něm v souvislosti s nějakou muzejní institucí neslyšel. A to ani v Berlíně, Londýně, New Yorku či Vídni, kde jsem v častých osobních kontaktech s řediteli i kurátory, jejichž „intenzivní znalost“ budoucí šéf NG ve svých vyjádřeních nápadně zdůrazňuje. Sám sebe představuje jako „krizového manažera“, jehož úkolem je během tří let instituci konsolidovat a předat ji svému nástupci. S tím údajně výrazně zabodoval před výběrovou komisí i ministrem kultury; zda to myslel vážně je ale otázkou.

Jeho koncepční materiál bohužel neumožňuje blíže nahlédnout do jeho plánů – je totiž natolik obecný, že ponechává značný prostor improvizacím a účelovým řešením. Na odborném charakteru a dramaturgii NG však nic měnit nehodlá, proto za největší výzvu označuje sestavení rozpočtu; to je ale žalostně málo na to, že je pražská NG dnes vnímána jako veskrze provinční, do sebe zahleděná instituce, které nejde o návštěvníky a na mezinárodní muzejní scéně není vůbec vidět. Mě osobně to mrzí o to víc, že jsem v NG dlouhá léta pracoval, mám k ní vztah a vím, jak obrovský má potenciál. Především proto jsem se do konkurzu také hlásil.

Ale nepředbíhejme. Třeba Vít Vlnas, jenž dlouhá léta zásadně ovlivňoval odborný profil Knížákovy Národní galerie, překoná sám sebe a připraví zcela inovativní strategii jejího odborného rozvoje. Nesporné však už teď je, že řešení s ekonomem v čele a obecným historikem po jeho boku je fatální prohrou dějin umění, které tímto ztratily svou tradiční oborovou baštu. Jaké důsledky měl český experiment s živým umělcem v muzeu umění jsme měli možnost dostatečně dlouho sledovat. Jaká bude situace za tohoto vedení se teprve uvidí.

Nelituji, že jsem se obou konkurzů zúčastnil. První, mezinárodní dopadl přesvědčivě v můj prospěch, ve druhém mě výběrová komise, především kvůli jednotě ministerských úředníků, hodnotila na druhém místě. Z čeho je mi ale smutno a co ve mně vyvolalo vzpomínky na předlistopadové doby je protiklad mezi výsledkem a tím, co jsem se dozvídal v průběhu druhého a třetího kola výběrového řízení od ministra kultury, který vyzdvihoval moje profesní kvality a mezinárodní renomé. Současně však během nezvykle otevřených rozhovorů připomínal „jiný aspekt“, v němž jsem na svého konkurenta ztrácel, totiž „emoce, které u určitých lidí vzbuzuji“. A to také nakonec rozhodlo.

Ano, skutečně nejsem přívržencem pragmatické technologie moci v podání Pražského hradu, ani mediálních manipulací Milana Knížáka; averzi těchto míst vůči mé osobě jistě posílil soudní spor o ochranu mých autorských práv, v jehož závěru je Správa Pražského hradu nucena uznat svá pochybení.

Ministr kultury možná v jednom okamžiku dokonce zaváhal, zda se nemá při výběru šéfa NG vzepřít z těchto míst prosazovanému zadání, nakonec se ale vrátil k nejschůdnějšímu, tj. „manažerskému“ řešení: hlas odborné a umělecké veřejnosti přece jenom není srovnatelný s voláním z někdejšího sídla českých králů.

O generálním řediteli se tedy znovu rozhodovalo v politických kuloárech – ostatně podobně jako při jmenování Milana Knížáka před dvanácti lety. Politický konformizmus tak opět, jako kdysi v dávno minulých dobách, zvítězil nad věcností a odborností.

Dobrá zpráva přesto je, že Knížákova éra končí, špatná je, že za takových okolností první změna na politické scéně pozici šéfa NG opět uvolní. Uvidí se, jestli by to v tomto případě byla opravdu tak špatná zpráva.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na novoročenku, na které jeden můj moudrý přítel původem z Hanácka vydal svědectví svého nezlomného životního optimizmu, když krátce po volbě Havlova nástupce v roce 2003 napsal: BELE SME A BODEM, PŘED KLAUSEM I PO NĚM. A já dodávám, že lež a nenávist přece nemůže vítězit pořád.