Kultura v Praze se dostala díky „citlivému“ postupu modré komunální politiky do hluboké krize. Poslední týdny názorně ukázaly, jak hluboká je propast mezi těmi, co mají vytváření podmínek pro kulturu v popisu práce a těmi, bez jejichž osobního angažmá by žádná nebyla. Jakýkoliv pokus o dialog se zdá předem ztracen, jakoby diskutující ani nemluvili stejným jazykem; polopravdy, zapírání a mechanické omílání téhož se staly (zatím bohužel) účinnými prostředky komunikace s kritickou veřejností. Pochopitelně se nejvíce hovoří o divadlech, jejichž existence je bezprostředně ohrožena. Jestliže pro pražské technology moci je nepřekonatelným problémem rozlišit komerční muzikálovou popkulturu od experimentálního přístupu umělecky náročnějších scén, pak jim snad pomůže absurditu stávajícího grantového systému ilustrovat příklad Muzea Muchy. Jeho podpora je totiž s částkou 4.586.397,-Kč hned po divadle Ta Fantastika v první kapitole grantového systému (dotace na vstupenku) nejvyšší.

Muchovo muzeum je zařízení patřící Sebastianu Pawlowskému, jednomu z nejvlivnějších podnikatelů s nemovitostmi v Praze, který se může pyšnit nadstandardně dobrými vztahy se špičkami komunální politiky. Není žádným tajemstvím, že za nápadně výhodných podmínek mu například pražský magistrát prodal Škodův palác v centru hlavního města, aby si jej vzápětí za nápadně nevýhodných podmínek zase na dvacet let pronajal. Podobně vstřícně se k němu chovala i Městská část Praha 1, které vděčí za pronájem areálu malostranské Hergetovy cihelny a jejího okolí za neuvěřitelných finančních podmínek na neuvěřitelných devadesát devět let. A podobně by se dalo pokračovat … Vraťme se však raději k Muchovu muzeu.

Muzeem se podle Mezinárodní rady muzeí (ICOM) nazývá stálá nevýdělečná instituce …, otevřená veřejnosti, která získává, uchovává, zkoumá, zprostředkuje a vystavuje hmotné doklady o člověku a jeho prostředí …. Jak obstojí na pozadí této definice první muzeum na světě věnované životu a dílu proslulého, světově známého představitele secese Alfonsu Muchovi? V pražském Kaunickém paláci je mu věnována část přízemí; asi z poloviny jde o výstavní plochu, zatímco ve zbývající části je umístěna nadměrně velká prodejna se suvenýrovým sortimentem. Samotná výstava tak spíše působí jako chytrý marketingový trik pro zvýšení maloobchodního obratu, než jako systematicky budovaná expozice poskytující souhrnný pohled na (Muchovo) výtvarné dílo, jak nadutě informují webové stránky muzea. Vystavena je asi stovka předmětů, z nichž je ovšem pouhá pětina originálů. A z nich v kontextu Muchovy malířské a kreslířské tvorby stojí za pozornost jen několik málo kusů. Zbytek tvoří barevné tisky Muchových plakátů, několik málo osobních památek a fotky. Zkrátka mistrovská ukázka toho, jak lze z minima získat maximum – samozřejmě peněz. Poté co pražský magistrát nepochopitelně zrušil pozoruhodný výstavní program v Obecním domě a prostory nabídnul právě Muchovu muzeu, by ani nepřekvapilo, kdyby úporná snaha jeho úředníků získat z Moravského Krumlova Muchovu Slovanskou epopej byla motivována „nezištnou“ pomocí spřátelenému podnikateli, který by tak konečně získal zajímavé originály.

Pan Pawlowski však podobně zneužil i další marketingový trhák turistické Prahy – Franze Kafku. S ním spojil svoje další rádoby muzeum, tentokrát v Hergetově cihelně, kterou nejdříve necitlivou rekonstrukcí zbavil někdejšího génia loci rokokové manufaktury, aby se poté v bezduché světelné show pokusil navodit tajemnou atmosféru kafkovského světa. A samozřejmě jádrem jeho „muzea“ je opět rozměrná prodejna. Přitom obě zmiňovaná zařízení by podle mezinárodních standardů nemohla být za muzea ani označována! Muchovo „muzeum“ možná ještě „získává“ a „vystavuje“, ale neuchovává ani nezkoumá, v druhém případě však již neplatí ani jedno ani druhé. Jak odlišně v této souvislosti působí Muzeum Kampa, druhá muzejní instituce podpořená 694.171,-Kč se svou systematicky budovanou sbírkou českého moderního umění, kurátorsky připravovaným výstavním programem a rozsáhlou publikační činností.

Vítězí tedy dnes v Praze jen obchodní vychytralost a klamavá reklama? Taktika Pawlowského „kulturních“ podniků zjevně slaví úspěchy, tedy alespoň pokud lze usuzovat z množství převážně cizích návštěvníků Prahy v jeho muzeu. Magistrátu ale přece leží na srdci přilákat do Prahy nikoliv jenom kulturymilovnou klientelu, ale i tu, která bude ochotna utrácet. Otázkou je, co by to mělo být, aby kvůli tomu vážili cestu do Prahy. Samozřejmě! Kalendář s Muchovými ženami nebo tričko s Kafkou, to přece jinde nedostanou. Proto je podpora podobných aktivit zcela na místě. Za několik miliónů se už přece dá něco hezkého vyrobit! A z hlediska magistrátních představ o kulturní politice to je vlastně zcela systémový krok. Jenom doufám, že otevřenost a objektivitu stávajícího grantového systému pochopí také kolotočáři na Matějské, vždyť mají návštěvníků také dost; tak hurá pro formulář, než se to příliš rozkřikne!



Připraveno pro Lidové noviny