Probíhající kritika Národní galerie v Praze (dále NG) je zaměřena na koncepční problémy a mezinárodní izolaci této instituce. Přesto její generální ředitel Milan Knížák neustále odbornou diskusi sráží do čistě osobní roviny – pro věcnou diskusi mu ostatně chybějí argumenty – a smyšlenými konstrukcemi se snaží sám sebe oslavovat jako velkého spasitele. Proto také vytvořil mediální obraz zničené a rozkradené instituce, do jejíhož vedení se – na základě nevyhraného výběrového řízení a jen díky politickým konexím – v červenci 1999 dostal. Protože se v centru Knížákových útoků objevuji sám, považuji za nezbytné na jeho nepravdivá tvrzení uveřejněná v České televizi (30.4.2008) a při tiskové konferenci NG (6.5.2008) reagovat:


1. Knížák tvrdí, že jsem se snažil Národní galerii „rozbít“ a on ji naopak „stabilizoval“.
Nikdy jsem neměl v úmyslu NG rozbít, naopak za celou dobu svého působení jsem se snažil spolu s generálním ředitelem Martinem Zlatohlávkem a dalšími kolegy nalézt co nejefektivnější způsob řízení této instituce. Tím nadále neměl být centralistický model, který si lze představit jako pyramidu s diktátorem na vrcholu, jehož souhlasu všechno podléhá. Ještě před příchodem Knížáka do NG byla zahájena léta diskutovaná a připravovaná reorganizace, jejímž základním smyslem byl přesun pravomocí i zodpovědností od generálního ředitele směrem ke sbírkám, potažmo kurátorům, tedy tam, kde spočívá těžiště odborné činnosti každé sbírkové instituce. S tím souviselo pochopitelně i částečně delimitované hospodaření s finančními zdroji. Za vzor nám tehdy posloužila administrativně a dislokací sbírek podobně strukturovaná muzea jako Staatliche Kunstsammlungen v Drážďanech, Staatliche Museen-Preusißcher Kulturbesitz v Berlíně nebo Bayerische Staatsgemäldesammlungen v Mnichově. Nezastupitelnou úlohou generálního ředitele NG mělo přitom být především zastupování a reprezentace galerie, koordinace přípravy strategicko-koncepčních materiálů a vytváření jednotného mediálního obrazu instituce.
Dnešní Knížákova „stabilizace“ pak není ničím jiným, než návratem k autokratickému způsobu řízení NG praktikovanému za komunistického režimu, což vstoupí do dějin galerie mnohem spíše jako období Knížákovy normalizace.

2. Knížák tvrdí, že Národní galerie byla v „naprosto dezolátním stavu“, měla dluh 645 miliónů, za který musela zaplatit pokutu 90miliónů a že jsem byl osobně „velmi vinen za ten obrovský dluh“ a proto jsem odešel.
NG neměla nikdy finanční dluh, který by se jen zdánlivě blížil uváděné částce. Přesněji řečeno Knížák zdědil galerii s pohledávkami ve výši 5.111.000,-Kč (jak ostatně přiznává ve výroční zprávě NG za rok 2000), které lze připsat na vrub vládních úsporných opatření z let 1997/98. Jestliže tedy dluh v uváděné výši nikdy neexistoval, pak také NG za něj nikdy nemohla zaplatit zmiňovanou pokutu! A tím méně za něj mohla nést zodpovědnost Sbírka starého umění, v jejímž čele jsem bez mála šest let stál (1994-2000). Knížák ale rád zapomíná třeba na schodek hospodaření již během prvního roku svého ředitelování ve výši 23.381.000,-Kč, který by tehdy jen stěží bez pomoci ministra Dostála dokázal „zahladit“.
Pravdou není ani to, že bych z NG odešel z důvodů svého pochybení – naopak. Přihlásil jsem se do výběrového řízení, které Knížák v prosinci 1999 vypsal. Znovu jsem v něm uspěl a odborná komise mě doporučila k opětovnému jmenování. Na galerijním shromáždění v únoru 2000 mě pak Knížák hodlal znovu pověřit ředitelováním Sbírky starého umění. Tehdy jsem jmenování odmítnul s poukazem na absenci strategického materiálu o budoucím směřování NG, navíc nebyly vyjasněny ani ředitelské kompetence. A protože jsem nikdy o žádnou „trafiku“ nestál, oznámil jsem k dubnu 2000 dobrovolný odchod z instituce.

3. Knížák tvrdí, že 4.000 kusů katalogu výstavy mistra Theodorika jsem „spotřeboval sám pro sebe“.
Výstava Magister Theodoricus byla návštěvnicky i ekonomicky nejúspěšnější výstavní akcí Národní galerie vůbec. Galerii nestála ani korunu, neboť veškeré náklady byly kryty sponzorskými příspěvky – a dokonce byla výdělečná! Dodnes je výstava z odborného i výstavního hlediska zmiňována na mezinárodní scéně s velkým uznáním, o čemž svědčí také úspěšnost prodeje velké doprovodné publikace, která se stala na univerzitách v západní Evropě a USA standardní příručkou a již delší dobu je vyprodaná. Knížák má ale patrně na mysli průvodce, jehož první vydání bylo ještě během výstavy zcela vyprodáno a NG ho nechala dotisknout. Tento obchodní úspěch byl paradoxně využit jako vysvětlení relativně značného propadu tržby po příchodu Knížáka do čela NG, jak se dočítáme ve výroční zprávě za rok 2000: „prodej zajímavých průvodců k výstavě ‘Magister Theodoricus’ a ‘Jakub Schikaneder’ zvýšil tržby prodejen na 5,9 miliónu Kč, zásilkový obchod dosáhl výše 2,3 miliónu“ (následně NG převedla vlastní prodejny na soukromou firmu a lehkovážně se tak zbavila zdroje velkých příjmů). Knížákovo účelově zkreslené tvrzení je v této souvislosti opravdu směšné.

4. Knížák tvrdí, že moje „druhá výstava, kterou všichni tak velebí, stála 80 miliónů Kč“.
Ano, velké výstavní projekty typu Karel IV., císař z Boží milosti jsou nákladné. Nevím sice kolik přesně tato výstava stála – v tom má jistě Knížák z Pražského hradu lepší informace než já, nicméně při dobré organizaci a promyšleném marketingu (což bohužel nebyl případ její pražské verze) také dokáží velkou část vložených prostředků vrátit. Nehledě k tomu poutají zaslouženou pozornost silných sponzorů. Jestliže pak Knížák populisticky veřejnosti sděluje „podívejte se, jak je toto vše drahé, já vám nabízím levnější variantu, která vás, daňové poplatníky, nebude stát tolik“, skrývá pouze svou bezradnost při obstarávání finančních prostředků. Žádné velké světové muzeum totiž nemá předem zajištěný finanční kapitál pro pořádání podobných akcí, dokonce ani Metropolitní muzeum v New Yorku, a přesto se podobné akce konají a jsou čím dál tím víc oblíbenější – a to je dobře!


Je zarážející, jakým způsobem se na veřejnosti dá urážet nepohodlný kritik. A v tom je pan Knížák skutečným přeborníkem – podobně jako v psaní stížností na kriticky laděné novináře. Otázkou je, jak dlouho mu to vše ještě může procházet. V čele NG by totiž měla co nejdříve stanout osobnost, která bude mít odborné renomé na domácí i mezinárodní scéně, člověk, který bude společnost v Čechách kultivovat a spoluvytvářet pozitivní obraz České republiky v zahraničí, a nikoliv diletující „umělec“, který veřejnost svou arogantní sebestředností jen polarizuje a své kolegy zcela subjektivně dělí na ty malé (kritiky) a velké (stoupence). Přeji pražské Národní galerii, aby za ní zase znovu začaly hovořit výsledky odborné práce, jakými jsou kvalitně připravené dlouhodobé expozice, krátkodobé výstavní projekty s mezinárodním ohlasem či atraktivní publikace, a nikoliv jenom skandály jejího generálního ředitele.