Na jednání rozpočtového výboru Evropského parlamentu kriticky upozornil 2. června poslanec Reimer Böge (EPP) na skutečnost, že rozhodnutí Evropské rady o poskytnutí případné pomoci v rámci Evropského finančního stabilizačního mechanismu má velmi chabé právní základy. Rozpočet je sdílenou pravomocí Rady a Evropského parlamentu a rozhodnutí o stabilizačním mechanismu bez souhlasu parlamentu je podle něj jasně za hranou současně platných pravidel. Pomoc má mít formu úvěrových garancí a má tedy potenciálně rozpočtové dopady, které se v případě negativního vývoje mohou projevit jako reálné. To má dopad do rozpočtových výdajů mimo schválené rozpočty a rámce.

Rozpočtový výbor projednával Evropský stabilizační mechanismus, který 11. května přijala Evropská rada ve formě nařízení č. 407/2010. V jeho rámci se garantuje až 60 miliard eur rozpočtem EU na případnou pomoc úvěrování ohrožených zemí. Vedle toho se státy dohodly na dalším bilaterálně podloženém mechanismu úvěrování až do rozsahu 440 miliard eur. Kromě toho jsou další prostředky přislíbeny Mezinárodním měnovým fondem až do výše 250 mld. eur, celkově jde tedy o balík v rozsahu až 750 miliard.

Německý křesťanský demokrat Böge, který patří v oblasti rozpočtů k nejzkušenějším poslancům, kladl v dané souvislosti další otázky. Například, zdali postup fakticky nepřipouští, aby do budoucna EU přijímala i úvěry nebo snad vydávala obligace, což se dosud pokládalo za tabu. Zároveň se vyslovil za co nejtvrdší formulaci postoje Parlamentu vůči Radě, která tak porušila psaná i nepsaná pravidla.

Aparát Komise se staví k problému zdrženlivě. EU dosud žádné úvěry ani garance v rámci mechanismu neposkytla. Jde pouze o příslib budoucího postupu. Pokud by se tak stalo, měly by být teoreticky vyčleněny vlastní zdroje k pokrytí rizika, přičemž srovnatelné instituci jako je EIB, k tomu postačuje vlastní kapitál na úrovni devíti procent bilanční sumy. To by v případě majetkových poměrů EU nebyl tak závažný problém. Konečně, kdyby v případě naplnění garancí došlo k plným platbám, bylo by možno mobilizovat zpětně zdroje členských zemí, které platí do EU podstatně méně než činí horní limit daný smlouvami.

S postojem R. Bögeho se ztotožnila většina poslanců rozpočtového výboru EP. Přestože od roku 1987 se opakovaně zvyšovaly pravomoci, povinnosti a úlohy EU, k relativnímu navýšení rozpočtu nikdy nedošlo. Členské státy disponují veřejnými rozpočty ve zhruba čtyřicetinásobné výši a prostředky na společné programy v relativním vyjádření desítky let stagnují. EU přitom hospodaří s vyrovnanými rozpočty, resp. přebytky bez úvěrů a emisí cenných papírů.

Na druhé straně Evropský parlament má snahu najít řešení, které je ekonomicky a politicky jistě potřebné. Nicméně role parlamentu byla v jednání opomenuta, stejně jako otázka dodatečných zdrojů pro případná plnění. Nalezení řešení je v zájmu všech. Rada si zřejmě neuvědomila, že sice postupuje podle precedentu, který byl již v dávné minulosti použit pro pomoc některým zemím, avšak nyní se o svou pravomoc dělí s Parlamentem. Je čas, aby to vzala na vědomí.

Psáno pro Evropskezpravy.cz