Často se říká, jak ty benátské kanály páchnou. No, nám turistům určitě voní. Seděl jsem nedávno na nábřeží jednoho z nich v takové té typické hospůdce s kamarádem Davem, abychom s rodinkami ochutnali něco typického. Bylo vedro, půl jedenácté večer. Ve vzduchu jsme nasáli vůni piva a bylo rozhodnuto o prvním loku... Studené chutnalo skvěle. Tedy bylo spíš mizerné, ale ta teplota mu dodávala královský říz.

Něco jsme pojedli s trochou místního bílého vína. Chutnalo. Možná to bylo tím, že místo dělá i ze skromnějšího menu hostinu. A budí sentiment a nostalgii. A tak povídám Davovi, jak jsem byl v Benátkách poprvé. Je to neuvěřitelných jednačtyřicet let.

Tenkrát, v roce 1969, se mohlo chviličku vyjet za hranice. Vyjeli jsme tedy naším Wartburgem přes Bratislavu (tenkrát byla doma), Balaton a Sarajevo k moři. A potom dolů až pod Dubrovník, dokonce až do Černé hory, abychom viděli Boku Kotorskou. A pak jsme po magistrále jeli zase nahoru zpátky přes celé jadranské prostředí. Kdoví, kdy nás zase pustí.

A nahoře v Jugoslávii vytáhla maminka svůj trumf. Sehnala italské vízum na tři dny, abychom viděli Benátky. Obrázek Benátek jí ukázala farská kuchařka, která tam byla jako holka. Od té doby, to jí bylo sedm, maminka neměla jiný cestovatelský sen. Čekala pětatřicet let, až se jí splnil.

Mně bylo jedenáct a ta sláva mi moc nedocházela. Byl jsem protivný, abych ukázal svou hlavu (to mi zbylo dodnes). Nechtěl jsem namazaný chleba a chtěl jsem pizzu, co našim přišla moc drahá. Měli jsme pár šupů... Maminka mi chtěla koupit miniaturní zlatý přívěšek s gondolou a já chtěl místo toho pistoli. Nakonec mi ji koupili, byl to pitomý kousek železa, co se za dva dny rozbil... Máma měla pravdu, ten přívěšek by byl doma dodnes. Znovu do Benátek jsem se dostal za třiadvacet let...

Dave se upřímně rozesmál. A povídá, že má podobnou historku. Jeho tatínek naložil v roce 81 celou rodinu a vyrazili z Ameriky. V Evropě táta najal VW Transporter, naložil maminku se čtyřmi dětmi a rozhodli se projet starý kontinent. Tak dorazili do Benátek, kde dlouho bloudili. Konečně dorazili na konec nějaké uličky, otec vyrazil nadšený křik a pyšně ukázal všem, že to našel.

To, co našel, byla adresa restaurace, uvedené v příručce Evropou za deset dolarů denně. Davovi bylo sedmnáct a měl pocit, že našli ten nejhorší pajzl na kontinentu. Na okně měli vzorky jídla, které bylo cítit na metry a chutnalo mouchám. Číšník neomylně zahrábl do misky se strašlivýma rybíma očima a Davův otec se zatvářil jako labužník. Dave se toho nedotkl a děsně, děsně se styděl...

Jet do Benátek, když se tam člověk rozhodne vyrazit, nečekat na to třiadvacet let a povídat si o paradoxně podobném zážitku z první návštěvy s kamarádem ze státu Washington, to patří mezi věci, jejichž cena se našim dětem vysvětluje dost obtížně. Já si toho vážím.

Vstával jsem druhý den hodně brzo, abych stihl letadlo do jiného koutu Evropy. Procházel jsem přes mosty a v uzoučkých uličkách seděla spousta koček. Koukaly na mne lhostejně. Koukají tak staletí. Bručivá motorová loď městské dopravy přijela včas.