Remarque to popsal výstižně. Pod vlivem profesora Kantorka chlapci manifestačně vstoupí do armády. Jen nešikovný Josef Böhm váhá, ale pod tlakem se nakonec přihlásí. Padne jako první. Ten román je o deziluzi. Remarquovi gymnazisté střízliví rychle. Na cvičáku pochopí, že válka nesouvisí s ideály. A na frontě, kde většinu pobijí nebo zmrzačí, je sdělení jasné. Nadšení se změnilo v utrpení.

Položíte-li na pražském gymnáziu otázku, kdo se bojí školného, najdete plno hrdinů. Mantra školného zabírá a žáčci přesvědčeně líčí, jak hravě zaplatí to zanedbatelné školné z tatíkovy bezedné kapsy nebo budoucích ředitelských příjmů. Jistě, ve válce se neumírá a na trhu nejsou neúspěšní... Kantorek sklízí úspěchy i dnes.

Chvíle pravdy nastává o málo později. Když škola jede lyžovat, vyrazí jen třetina třídy. Rodiny na to nemají. Skoro deset tisíc za týden je v běžném rodinném rozpočtu nezanedbatelná suma.

Žijeme v prostředí, kde část populace skrývá materiální potíže. Nebýt úspěšný je hanbou. Seriály o prostých milionářích lákají. Přesto jedním z hlavních modelů současné rodiny je osamělá matka s dospívajícími dětmi. Bere o něco méně než dvacet tisíc hrubého (méně než medián), otec mnoho nepřispívá, dávky jsou minimální.

Placení školného bude pro polovinu domácností rána. Můžeme namítat, že budou půjčky, odložené splácení, budou stipendia pro socky a vynikající studenty... Jistě, ale riziko stotisícového dluhu v domácnosti, která jede na doraz, není směšné.

Každý druhý nedostuduje. Každý nestuduje kvůli penězům a jsou četné obory, kde se nevydělává... Hranici mezi dobrou a mizernou školou nedělá školné. Za školné se kupují mizerné diplomy a díky školnému existují odpadové školy.

Kůzlátka otvírají vrátka vlkovi se školným na talíři. Školné přesune náklady na ty potřebnější a přivře peněženky bohatých. Školné bude platit třicátník s ženou a děckem na mateřské vedle mastné hypotéky za byt. Hrdě zaplatí, aby břichatý páprda jako já trošičku ušetřil na daních... Děkuji.

Psáno pro Týden