Jest zvykem na parlamenty nadávat: Oni si tam debužírují, nasávají, my to platíme a pacholci houby dělají... V pracovní době si čtou noviny, nedávají pozor, když někdo mluví, vyrušují a hádají se jako koně místo toho, by se starali o blaho národů. Nechodí do práce, a když tam už přijdou, tak stejně všechno zvořou, takže je vlastně pro lidi lepší, když tam nechodí. Všechna tato slova jsou jistě pravdivá, ba tesat by se měla. Horší lidi jste si už opravdu zvolit nemohli. Nemůže však být na škodu trošičku vědět, jak takový parlament funguje.

Mnoho lidí si myslí, že v parlamentu se píší zákony. To je omyl. Poslanci zpravidla zákony psát vůbec neumějí. A taky to nikdo po nich nechce. Zákony má tvořit specializovaný právník, legislativec, za pomoci odborníků z dané konkrétní oblasti. Politik má právní normu v podstatě odmítnout nebo schválit, či zadat její obsahovou změnu. Ale technicky by ji neměl tvořit. Však také ta nejstrašnější právní zvěrstva vznikla, když poslanci psali ustanovení zákonů s lobbyisty někde na schodišti zadního traktu českého parlamentu. Brr... Zatímco ale poslanci národních parlamentů aspoň zákony navrhovat mohou, poslanci Evropského parlamentu normy navrhovat nesmějí. Hlasují o nich, to ano, navrhují při hlasování změny, ale sami si nějaké nařízení navrhnout nemohou.

Bývá to někdy označováno jako nedostatek. Ve skutečnosti to ale vede k tomu, že v Evropském parlamentu je méně korupce, a také evropské normy bývají obvykle technicky lepší, než většina národních. Evropský parlament pouze spolurozhoduje a nemůže tedy prosadit změny, kdy si vzpomene. Nemůže je přilepit k něčemu jinému. Většina důležitých rozhodnutí však dnes nemůže být přijata bez souhlasu Evropského parlamentu. Ale zároveň nemohou být přijata bez vůle členských zemí.

Fakticky to funguje jako dvojí veto. Normu, kterou navrhne bruselská Komise může Evropský parlament odmítnout nebo navrhnout změny. Změny pak Rada složená ze států EU přijme, odmítne nebo navrhne po vyjednávání kompromis. Tak vznikne znění, které může Evropský parlament už jen přijmout nebo odmítnout. Pokud odmítne, musí celý proces začít znovu.

Co dělají poslanci kromě toho, že občas hlasují? Poslanec by se měl věnovat práci ve své zemi i v sídle Evropského parlamentu. Bez spojení se svou zemí a politickou stranou, která ho vyslala, nebude mít koho zastupovat a nebude vědět, co jeho voliči považují za důležité. Měl by psát a veřejně diskutovat o svých názorech, aby lidé věděli, koho volí. Je jistě zajímavé, že u některých poslanců nějaký jejich vlastní názor neznáme ani po dlouhých létech v politice.

Práce by měla být zhruba rozložena jedna ku jedné mezi domov a štrasbursko-bruselskou cizinu.. Nicméně v mnohých delegacích se poslanci ještě trochu dělí na ty, kteří se více věnují evropské a kteří se spíše věnují domácí problematice. V Evropském parlamentu jsou borci, kteří technicky řídí jeho politiku celá desetiletí stejně jako ti, kdo hlavně prodávají evropskou nebo i tuzemskou politiku domácím strávníkům. Ti se tu vynoří jen občas při významnějším hlasování.

Asi nejdůležitějším místem práce poslance je jeho politická frakce. Tam se rozhoduje, jak se zachová velká skupina poslanců v daném případě, a jak se bude chovat programově. V Evropském parlamentu tvoří většinu pravostředová Evropské lidová strana (EPP) s 35 % a levostředoví Socialisté a demokraté S&D s 25 % hlasů. S nimi zpravidla spolupracují středoví liberálové (ALDE), a zelení, dvě skupiny kolem 10 %.

Spolupráce s liberály odráží skutečnost, že přes menší zastoupení v Evropském parlamentu má ALDE řadu evropských premiérů, což je pro potřebnou kooperaci s Evropskou radou klíčové. Přítomnost zelených je dána nejen jejich účasti ve vládách, ale hlavně tím, že všechny moderní strany mají aktivní politiku životního prostředí.

Členové jiných frakcí nebo nezařazení poslanci už šance na prosazení vlastní odlišné politiky nemají. Mohou občas ovlivnit nějaký, spíše však technický detail, ale nikdy nemohou prosadit svou politickou prioritu na úkor priorit dvojice EPP a S&D či čtveřice včetně ALDE a zelených. Mohou si hrát na opozici, ale ta má v Evropském parlamentu časově omezený prostor (minutami jako všichni) a navenek zcela zanedbatelnou publicitu. Není bez zajímavosti, že současná česká vláda nemá kontakt s žádnou "koaliční" frakcí evropského parlamentu.

Nezařazený poslanec, jako byla paní Bobošíková, pak nemůže vlastně vůbec nic. Smí občas promluvit minutu na plénu. Například když ho vylosují... Mezi 736 poslanci je nezařazený nulou a nikoho jeho folklórní vystoupení nezajímá. Na diskusi s jednotlivci tu totiž není čas a vyjednávání mezi dvěma resp. čtyřmi hlavními frakcemi je samo o sobě obtížné.

Zatímco v domácím tisku se leckteří europoslanci ba europoslankyně tlukou do svého dmoucího poprsí, jak jen hájí ty naše národní zájmy, ve skutečnosti o nich v Bruselu taktně mlčí. Mluvit o národních zájmech je v Evropě velmi neslušné a hlavně neproduktivní. Leda tak o provázání národních a unijních zájmů. Proč? Inu, kdyby tu šlo o národní zájmy, pak se tu vždycky dohodnou čtyři největší země, shrábnou funkce a peníze a bude vymalováno. Dvacet dalších utře ústa. Unie tu ale je pro všechny. Nikdo nesmí vyhrávat na úkor druhých. Všichni mají mít prospěch.

Při pohledu do parlamentního sálu (hemicyklu) je divák často šokován tím, že jednání probíhá před prázdnými lavicemi. "Oni nechodí do práce," vzlykne rozhořčením. Většinou ale neprávem. Poslanec nemá ani povinnost, ale ani pracovní potřebu být přítomen na všech jednáních pléna. Program jednání s tím ostatně ani nepočítá. Proto také běží plenární zasedání od rána od devíti až do půlnoci. Paralelně ale také zároveň běží jednání výborů, delegací, frakcí a další oficiální i neoficiální akce.

Proč tedy plenární zasedání jedná, když ho skoro nikdo neposlouchá? Z právního hlediska před plénem musejí být všechny schvalované akty formálně předneseny a projednány. Formálně se nim musí vyjádřit jejich zpravodaj, a politická frakce musí mít krátkou příležitost položit dotaz a vyjádřit svůj názor na věc. Nemusíte být tedy přítomni projednávání smlouvy o spolupráci EU v oblasti rybolovu s Ostrovem Svatého Tomáše nebo zprávy o očkování králíků, které se probírají po jedenácté večer. Nerozumíte přece ani očkování ani rybolovu a nebyli jste na Ostrově Svatého Tomáše. Skutečnost, že jíte i králíky, vás nekvalifikuje.

A tak na projednávání nezáživných norem s nekonfliktním technickým obsahem sedí jen, kdo tam dřepět musí: Předsedající činitel parlamentu (předseda nebo místopředseda), zástupci zvaných orgánů (Komise, Rada) představitel příslušného parlamentního výboru, zpravodaj nařízení nebo zprávy a stínoví zpravodajové z ostatních politických frakcí, kteří tu normu důkladně probrali s experty a dohodli na frakci postoj. Přednesou povinná vyjádření a vyslechnou případně minutové názory několika zainteresovaných poslanců či věčných žvanilů, kteří sice ničemu nerozumí, ale zato se rádi vyjádří k čemukoli. Tu minutu se to dá vydržet.

Poslanci se zúčastňují zejména významných částí zasedání pléna a většiny hlasování, jednání své frakce, výborů, delegací a jejich pracovních skupin a případně dalších orgánů, do kterých byli zvoleni či jmenováni. Tam na rozdíl od pléna nejsou vystoupení časově omezena a nekonečná vystoupení notorických orátorů bývají utrpením. Pokud se poslanec nedostaví, nemá nárok na denní finanční kompenzaci, a pokud se častěji neúčastní hlasování, krátí se mu dále prostředky na provoz kanceláře.

Hádavost poslanců je znakem demokracie. Pamatuji ovšem i slušný parlament, kde poslanci hovořili spisovně a stoprocentně kooperativně hlasovali pro návrhy moudré strany pod vedením ještě moudřejšího soudruha Husáka. Mně to nechybí. Jsem proto rád, že poslanci v Evropském parlamentu se hádají. Padají tam i urážky. Politické nuly, po kterých by jinak neštěkl pes, užívají silná slova. Jinak by o nich noviny nepsaly. Většinou však vedou evropští politikové ostrý ale korektní dialog. Na jeho konci, přes nějaké ty štulce, bývá slušná dohoda.

Restaurace v parlamentu fungují jen přes poledne. Od dvanácti do půl třetí. Hospoda, kde by se poslanci nalévali přes den alkoholem, v rozlehlém komplexu parlamentu není. Patří k bontónu pít k jídlu vodu z kohoutku.