To, že demokratické volby jsou zápasem vznešených myšlének i ušlechtilých emocí, zdůrazňují političtí filosofové ostošest. Představy společenského blaha v podání politických stran prý čestně soutěží o přízeň voliče. Ve volbách pak vítězí ten nejlepší a vládne, než v nějakých příštích volbách voliči najdou někoho ještě lepšího.

Realita je maličko jiná. Většina současných politiků ví o myšlení nějakých politických filosofů úplné prdlajs. Znalosti zatěžují. Znalý člověk nad věcí přemýšlí a neumí vysypat rychlou odpověď. Před kamerou vypadá jako blbec. Ideje a ušlechtilé emoce se dnes snadno nahradí pár frázemi, neznalost faktů přezíravým mávnutím rukou. Slabomyslnost se dá v televizi zakrýt výraznou kravatou a gestikulací. Lhát je možno otevřeně, nikomu to nevadí. Ostatně, posuďte sami:

Jedním z nejpodařenějších momentů té minulé volební kampaně bylo stále opakované tvrzení ODS o tom, jak levice v Řecku rozvrátila státní finance. Pánové si "nevšimli" že tam dvakrát volby vyhrála Nová demokracie, tedy pravice vedená premiérem Kostasem Karamanlisem. Pravice, se kterou pět let seděli pánové z ODS ve stejném klubu v Evropském parlamentu.

Řecké velvyslanectví v Praze oficiálně sdělilo vedení ODS a panu Nečasovi osobně, že to nebyla levice, alebrž pravice která Řecko dovedla do krize. A naopak nešťastná levice tam teď drastickými kroky situaci řeší. Velvyslanectví poté nedokázalo pochopit, že ačkoli "slušný" Nečas dobře ví, kdo v u nich v Řecku vládl, nadále vycházejí v českých novinách jeho lživé inzeráty ODS o tom, co tam tropí ta levice...

Kdyby tenhle faul spáchal někdo jiný a nebylo zrovna ve volební kampani, asi by novináři, analytici či politolózi udělali z Nečase úplného pitomce. Člověk, který udělá a opakuje školáckou chybičku nebo dokonce vědomě opakuje lež, může těžko kandidovat na premiérskou funkci. Jenže bylo před volbami, a to jsou noviny i analýzy v některých směrech k takové trochu tolerantnější...

Tradiční oblastí, kde se dělá nejvíce faulů, jsou čísla. Volební švindlíři užívají toho, že lidé si umí sice představit běžné částky, ale už ne váhu částek vyšších. Každý ví, co je pět stovek nebo tisícovka. Částka nad průměrnou výplatu pak už přijde běžnému občanu docela vysoká. Ony totiž dvě třetiny zaměstnaných průměrnou výplatu ani nedostávají. A také čistá mzda je poněkud menší. Navíc si všichni pamatují, že když starý Magadon propil výplatu, vznikl problém: Plakala Maryčka Magdonova.

Částky v milionech, desítkách, stovkách milionů, miliard či bilionech jsou představitelné mnohem hůře. V debatách pak slyšíme od zkušených borců na námitku "vy jste prošustrovali půl bilionu," odpověď, že "vy jste neuhlídali pět set milionů!" Postřehnout, že se srovnávají dvě řádově zcela odlišná čísla, že se vlastně srovnává myš se slonem, je pro necvičené ucho obtížné. Ba naopak: pět set se zdá být na první poslech mnohem více, než půl. Slon se zdá být najednou titěrný proti myšičce...

Před pěti lety udělala pravice slávu s kritikou pastelkovného. Pastelkovné byla tisícikoruna, kterou dostávala maminka prvňáčka namísto školy, aby nakoupila sama svému dítku pomůcky do první třídy. Dřív je dítku dávala paní učitelka. Peníze se tedy jen přesunuly z jedné kolonky do druhé a celkově šlo v rámci rozpočtu o zanedbatelnou sumu. Ale všichni rok kvičeli, jak jen ta levice rozhazuje. Když potom pravice volby vyhrála, pastelkovné samozřejmě nikam nezmizelo. Jen se zase přesunulo mezi kolonkami mezi pomůcky, které dostává regionální školství.

V minulých volbách všichni kritizovali sociální demokraty za to, že chtějí náramně rozhazovat, protože chtějí dát nějakých 6 miliard korun důchodcům na pokrytí nákladů spojených s krizí. Jednorázových 6 miliard nejen mylně interpretoval pan Nečas jako stálý výdaj. Všichni hlavně zamlčeli fakt, že pokud někdo důchodce skutečně o něco připravil, byla to vláda, kde ve věrném objetí seděli pánové Nečas a Kalousek. Ta snížila daňovými úpravami odvody na sociální pojištění, takže na důchody se vybere ročně o 20 miliard méně. Což není jednorázový efekt ale každoroční deficit. Za volební období tedy jde o deficit 80 miliard, proti 6 od sociálních demokratů.

Že pan Kalousek ročně přihodil 4 miliardy podnikatelům na DPH, aby si mohli levněji kupovat mercedesy, prý nemáme závidět. Mají to v těch mercedesech těžké. Zato zmatené babičky říkaly, že jestli kvůli jejich stokoruně má republika zkrachovat, tak to ať si ji tedy nechají...

Mezi čísly je oblíbenou kočičárnou věšení bulíků na naivní nosy o odpovědnosti za zadlužení země. Skutečnost je taková, že na sklonku vlády pravice činila zadluženost veřejného sektoru nějakých 15 % HDP, na konci osmileté vlády sociálních demokratů to bylo kolem 28 %. Formálně tedy pravice i levice zadlužila zemi skoro stejně, nicméně dvě třetiny toho "levicového" dluhu padly na úhradu ozdravení bankovního sektoru. Tedy onoho gigantického skrytého dluhu, který zde zbyl po vládě pravice.

Dobrou metodou zametání stop je zpochybňování výsledků druhé strany. Na rekordní období rekordního růstu mezi lety 2004-6 reagovala pravice pohrdlivě, že lidé z toho vlastně nic nemají. Měli, to vidíme na daňových výnosech, ale kdo to bude ověřovat. Špatná zpráva je vždycky důvěryhodnější než dobrá. Zato útočná reakce, proč jste z rekordního růstu nezaplatili dluh, občana rozhořčí. Neví, že ve stejném období dluh v poměru k HDP už mírně klesal, země plnila s impozantním předstihem konvergenční program, a zároveň se splácel zbytek závazků za banky (pravicového dluhu). Dřív se dluh splatit nesměl, to opoziční smlouva zakazovala a naopak se musel schovávat v Konsolidační bance a podobných finančních žumpách. Ostatně finanční čaroděj Kalousek u toho všeho seděl jako věrný úd tehdejší koalice, a pro všechny rozpočty včetně deficitů moudře hlasoval.

Osvědčenou metodou odvedení pozornosti a nakoupení voličských hlasů je "převedení" odpovědnosti na někoho jiného, ošklivého. Na někoho s bradavicí, s jinou barvou pleti, jiným vyznáním, sociálním statusem nebo politickým přesvědčením. Můžou za to socky, Cikáni, Arabáši, vykřikují zblblí fanatici, kteří ale nejsou poté schopni formulovat ani výši sum, o které je socky připravují, ani jejich další prohřešky. Kopání do těch nepopulárních nosí politické body.

Zlatým hřebem podobných praktik je spojování nepopulárních skupin s politickým protivníkem. Kolikrát jste jen slyšeli: Socdemáci si kupují cikánské voliče a další líné socky sociálními dávkami, a ty je za to volí. Fůůůůj! Skutečnost je taková, že máme jedny z nejnižších podpor, dávek a vůbec sociálního státu na kontinentě. Podíl výdajů do této oblasti se dramaticky nezvyšuje. A konečně, socky, Romové a imigranti chodí k volbám zcela minimálně. A pokud chodí, volí podle sociologických údajů velmi iracionálně. Schéma dávky za volební hlasy funguje tak mizerně, že investice do něj se určitě nevyplatí. Přesto tu pitomost opakují pravicoví strážníčci andělíčci do zblbnutí.

Zkuste také poprosit ty udatné bojovníky proti "sockám," a sociálnímu státu, aby laskavě sdělili, kdo jsou podle nich ty socky, které způsobují všechno zlo. Jsou to snad nemocní? Postižení? Děti? Důchodci? Propuštění, kteří si léta platili pojištění pro takový případ? Ti, kteří vypadají jinak než my? S dlouhými vlasy? Vyholení?

Prozaickou skutečností ovšem je, že střední třída, klíčový to volič levice, závisí silně na fungování veřejného sektoru. Potřebuje slušnou školu z veřejných prostředků, potřebuje fungující veřejné zdravotní pojištění, potřebuje fungující policii a justici. Potřebuje záchrannou síť. Střední třída si nikde na světě nemůže širší míře dovolit soukromé bodyguardy, učitele a plné přímé platby ve zdravotnictví. Nemůže překonávat špatné silnice a nepostavené mosty soukromým vrtulníkem. Veřejný sektor slouží všem. Potřebujeme ho. Je otázkou, zdali si to uvědomujeme. Je jistě pohodlnější na něj nadávat. Nadávejte!

Psáno pro Trend