Evropský rozpočet v nedbalkách
Přestože je internet plný sebevědomých géniů, kteří vědí úplně všechno, o Evropské unii nevíme skoro nic. Nám to stačí. V obecném povědomí si to představujeme zhruba tak, že v temné bruselské díře žije nenažrané hnusné zvíře, které nám neustále znepříjemňuje život, žere naše princezny a peníze a znemožňuje podnikat. Udatní čeští rekové jezdí s bruselskou saní bojovat a švarný Klausenec usekl již draku sedmero hlav. Žel, dva lisabonské tucty jich oplátkou narostly.
Realita je neznámá. Skutečností je, že Bruselu neposíláme hřivny ani voly. Naše voly naopak slušně živí v Evropském parlamentu, a další v Komisi a Radě. Živí je z peněz čistých plátců, nás to nestojí korunu. Dvacet let z Unie nemalé peníze jen dostáváme a dalších deset let budeme. Podnikání dostalo největší impuls právě vstupem do Unie, a země nezaznamenala lepší výsledky než v období po vstupu.
Přesto patří k bontónu na Unii nadávat a v mezích možností jí škodit. Štafetu tentokráte převzal britský premiér Cameron. Vyslal svého ministra financí do Bruselovic s příkazem nepřistoupit na nic a shodit evropský rozpočet. Stalo se tak poprvé v historii a Cameron tím sleduje dva cíle. Jednak v domácí politice, kde se konzervy natolik dlouho holedbaly antievropskými pozicemi, že nyní musí, aby neztratily ksicht, udělat v Unii nějaký viditelný rambajs.
Druhým důvodem je skutečnost, že v příštím roce se bude diskutovat nová sedmiletá finanční perspektiva. Tam chtějí Cameronovi Břitové uchránit něco z britského rabatu a oprávněně očekávají na svou slevu další útok. Vycenění tesáků má vylepšit jejich pozici. Británii podpořilo formálně jen Nizozemsko a Švédsko. Těmto zemím to přinese nějaké drobné body na domácí scéně, které by ale dle diplomatických zdrojů rády oželely, kdyby byla naděje na dohodu.
Cameron si hraje s ohýnkem, což je dáno jeho mezinárodní nezkušeností. Během příštího roku mu jistě naznačí, že britská přítomnost v EU není nezbytná a bude se strašit posílenou spoluprací, a tedy dvourychlostní Evropou bez Británie v čelní skupině. Bez členství v Eurozóně je beztak Británie členem EU druhé kategorie a prohloubení tohoto stavu může být na pováženou...
Pokud jde o vlastní vyjednávání, parlament přistoupil, co se týče plateb v příštím roce, plně na pozici Rady. Těch 2,91 % růstu proto není žádný kompromis, je to opravdu přijetí pozice Rady. Je humorné, že naprosto neinformovaný český premiér se dále rozčiluje nad tím, že rozpočet roste. Roste totiž proto, že plní právě ty úlohy, které na Evropské radě český premiér schválil... Roste také proto, že Nečas selhal v čerpání evropských peněz a odsunul je na další dobu, tedy na současný nebo nějaký příští rozpočet. Ten pak o to musí být větší.
Vítězství ve snížení (zablokování) rozpočtu je tedy střelbou do vlastních řad. Výše aktuálního rozpočtu nesnižuje závazky EU, které jsou dané. Takže jde o pouhý posun některých plateb EU, které se dále mohou navýšit o sankční a úrokové plnění. Závazky samozřejmě sníženy nebyly a naopak celá řada cílů, které evropští premiéři velkohubě slibovali, zůstane na papíře.
Dětinskost postupu Rady vyniká v tom, že byl odmítnut mechanismus flexibility (možnost změny určení části rozpočtu), který umožňoval malou pružnou reakci na aktuální potřeby. A byl odmítnut požadavek parlamentu podílet se na zpracování dlouhodobého výhledu těch rozpočtů, které má pak právě Evropský parlament schvalovat. To byly nakonec ony absurdní body odmítnutí rozpočtu.
Ze sedmadvaceti ministrů financí států EU se závěrečného vyjednávání účastnil jeden. Ten britský. A ještě jeden tam prý chvíli nakoukl. Ti ostatní jistě řešili důležitější věci než nějaký rozpočet Unie.
Realita je neznámá. Skutečností je, že Bruselu neposíláme hřivny ani voly. Naše voly naopak slušně živí v Evropském parlamentu, a další v Komisi a Radě. Živí je z peněz čistých plátců, nás to nestojí korunu. Dvacet let z Unie nemalé peníze jen dostáváme a dalších deset let budeme. Podnikání dostalo největší impuls právě vstupem do Unie, a země nezaznamenala lepší výsledky než v období po vstupu.
Přesto patří k bontónu na Unii nadávat a v mezích možností jí škodit. Štafetu tentokráte převzal britský premiér Cameron. Vyslal svého ministra financí do Bruselovic s příkazem nepřistoupit na nic a shodit evropský rozpočet. Stalo se tak poprvé v historii a Cameron tím sleduje dva cíle. Jednak v domácí politice, kde se konzervy natolik dlouho holedbaly antievropskými pozicemi, že nyní musí, aby neztratily ksicht, udělat v Unii nějaký viditelný rambajs.
Druhým důvodem je skutečnost, že v příštím roce se bude diskutovat nová sedmiletá finanční perspektiva. Tam chtějí Cameronovi Břitové uchránit něco z britského rabatu a oprávněně očekávají na svou slevu další útok. Vycenění tesáků má vylepšit jejich pozici. Británii podpořilo formálně jen Nizozemsko a Švédsko. Těmto zemím to přinese nějaké drobné body na domácí scéně, které by ale dle diplomatických zdrojů rády oželely, kdyby byla naděje na dohodu.
Cameron si hraje s ohýnkem, což je dáno jeho mezinárodní nezkušeností. Během příštího roku mu jistě naznačí, že britská přítomnost v EU není nezbytná a bude se strašit posílenou spoluprací, a tedy dvourychlostní Evropou bez Británie v čelní skupině. Bez členství v Eurozóně je beztak Británie členem EU druhé kategorie a prohloubení tohoto stavu může být na pováženou...
Pokud jde o vlastní vyjednávání, parlament přistoupil, co se týče plateb v příštím roce, plně na pozici Rady. Těch 2,91 % růstu proto není žádný kompromis, je to opravdu přijetí pozice Rady. Je humorné, že naprosto neinformovaný český premiér se dále rozčiluje nad tím, že rozpočet roste. Roste totiž proto, že plní právě ty úlohy, které na Evropské radě český premiér schválil... Roste také proto, že Nečas selhal v čerpání evropských peněz a odsunul je na další dobu, tedy na současný nebo nějaký příští rozpočet. Ten pak o to musí být větší.
Vítězství ve snížení (zablokování) rozpočtu je tedy střelbou do vlastních řad. Výše aktuálního rozpočtu nesnižuje závazky EU, které jsou dané. Takže jde o pouhý posun některých plateb EU, které se dále mohou navýšit o sankční a úrokové plnění. Závazky samozřejmě sníženy nebyly a naopak celá řada cílů, které evropští premiéři velkohubě slibovali, zůstane na papíře.
Dětinskost postupu Rady vyniká v tom, že byl odmítnut mechanismus flexibility (možnost změny určení části rozpočtu), který umožňoval malou pružnou reakci na aktuální potřeby. A byl odmítnut požadavek parlamentu podílet se na zpracování dlouhodobého výhledu těch rozpočtů, které má pak právě Evropský parlament schvalovat. To byly nakonec ony absurdní body odmítnutí rozpočtu.
Ze sedmadvaceti ministrů financí států EU se závěrečného vyjednávání účastnil jeden. Ten britský. A ještě jeden tam prý chvíli nakoukl. Ti ostatní jistě řešili důležitější věci než nějaký rozpočet Unie.