Existence společné evropské měny v sobě obsahuje „kukaččí“ vejce dalšího prohlubování integrace. Tvůrci společné měny to dobře věděli. Bylo jim jasné, že vytvořením eura zároveň stvořili tlak na akceptaci hlubší politické vazby. Ten tlak se samozřejmě viditelně projevuje v krizi.

Státy USA se integrují již čtvrt tisíciletí a za tu dobu dosáhly i určitých úspěchů. V době ekonomické krize umí prezident a FED spolupracovat tak, že reakce na závažné problémy přichází v řádu týdnů, ale v případě potřeby i dnů a hodin. Evropa takhle účinný a rychlý mechanismus dosud nemá. Na většině zásadních opatření se proto musí shodnout všechny členské státy nebo aspoň země eurozóny.

Ono když se euro plánovalo, nikdo si neuměl představit rozhodování v pelotonu pomalu třiceti zemí. Také se nepočítalo s tvrdolebými venkovany, jako jsou Băsescu, Kaczyński nebo Klaus. Mělo se za to, že Evropě budou vládnout jen osoby moudré, vzdělané a odpovědné, kterým bude radostí upřednostnit zájem kontinentu před domácí politickou fašírkou.

Dostane-li se některá z evropských zemí do problémů, ohrožuje to celou EU. Finanční investor je totiž pověstný svou panikářskou povahou. Navíc si analytici nezřídka pletou Budapešť s Bukureští či Slovensko se Slovinskem. Má-li potíže jedna evropská země, soudí investor automaticky, že záhy to čeká ostatní. A tudíž investuje do jinšího světadílu.

K tomu se připojuje vědomí, že než se hašteřiví Evropané na nějaké pomoci ohrožené zemi dohodnou, bude stejně pozdě. Evropa měla totiž neoliberální zásady, že nikomu se vlastně kromě schválených výjimek pomáhat nesmí, protože by to narušilo svobodný trh a morálku. A tak, když přišla krize, nebylo Evropě nic platné, že v průměru je zadlužena míň než USA. Hrozba platební neschopnosti zemičky představující 2 % EU vedla k hysterii, která zpochybňovala platební pozice tuctu dalších. A celý projekt. Ústup od eura by byl svého druhu bankrotem s neskutečnými náklady.

A tak zaskočená Evropa stejně jako předtím Bushovy USA rychle zahodila neoliberální báchorky a vytvořila záchranný mechanismus, který spasil ohrožený stát a poskytl záruku, že se bude intervenovat i v dalších podobných případech. Investoři tedy nadále kupují státní dluhopisy za peníze, které by stejně jinak neměli kam strčit. Zábavné je, že intervenční mechanismus si slavnostně a odpovědně schválila pravice, která dnes v Evropě dominantně vládne.

Záchranný mechanismus se skládá z celkových garancí na úrovni 750 miliard eur, 440 poskytnutých zeměmi eurozóny, 60 Unií a 250 poskytnutých Mezinárodním měnovým fondem. EFSF (European Financial Stability Facility) byl odsouhlasen sedmadvacítkou 9. května 2010, operační schopnosti dosáhl počátkem srpna. V čele stanul zkušený úředník německého ministerstva financí, Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu Klaus Regling. V radě EFSF zasedají členové eurozóny. EFSF není přímo odpovědný Evropskému parlamentu.

Pomoc se uděluje na základě schváleného programu. První pomoc byla poskytnuta Řecku, a to s velmi drsnými podmínkami. Jejich realizace naplnila naděje jen částečně. Úsporná opatření roztočila spirálu poklesu a nezaměstnanosti. Efekt byl nižší než očekávaný. Za vysokou cenu.

Od té doby se vedou diskuse na téma, zdali je ESFS dostatečnou zárukou či nikoli. Je to stálým předmětem jednání Rady. Shoda je na tom, že by mělo dojít k dalším změnám záchranného mechanismu. Shoda je na tom, že by instituce měla v nějaké podobě dále fungovat i po 30. červnu 2013, což byl původní limitní rámec pro nové aktivity.

Země se liší v představě budoucnosti. Země, které cítí, že by facilitu mohly potřebovat, mají názor, že by se záchranný mechanismus měl rozšířit. Ať už jde o jeho rozměr, tak jeho aktivity. Státy, které mohou být spíše v čisté věřitelské pozici, jsou ale opatrnější. Na jedné straně si uvědomují, že potíže slabších partnerů ohrožují silně i je samotné. Ochota intervenovat zde potenciálně je, proti tomu stojí obava ochotu veřejně projevit.

Jakkoli potenciální věřitelé chápou, že ztrátu důvěryhodnosti eurozóny opět zaplatí hlavně oni, a mají tak jasnou motivaci, odmítají poskytnout své nové garance bez dalších podmínek. Nezdá se jim třeba, že by hlubocí dlužníci měli mít v rozhodování úplně stejná práva jako věřitelé. Práva, která mohou být konvertována při jednomyslných rozhodnutích až do krajnosti vydírání. Ve věřitelských zemích také není mechanismus zrovna populární. Stane-li se tam předmětem politického pnutí, finanční trhy zpozorní. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble míní, že není důvod ke spěchu, a šéf euroskupiny Jean-Claude Junker nehodlá spekulovat o tom, zdali nějaký konkrétní návrh změn bude připraven již na summit 4. února.

Euroskeptiky dnes mohu dále potěšit objektivně změřeným poklesem zájmu o euro: Za poslední období počet zadržených padělků eurobankovek poklesl o víc než pět procent. Gratuluji!