Zdálo se, že zahraničně politická kvalifikace českých premiérů po působení Mirka Topolánka nemůže klesnout hlouběji. Topolánek předsedající Evropě, který před první návštěvou nového amerického prezidenta prohlásil o jeho politice, že je to cesta do pekel, vskutku nenastavil laťku vysoko. Též popírání krize, která byla a je největším problémem současné Evropy, pány Kalouskem a Topolánkem, je dodnes terčem drsných vtipů Evropanů. Důkazem toho, že čeští politici mají minimální kvalifikaci.

Petr Nečas měl možnost díry na české pověsti v Evropě zalátat. Kdyby na počátku svého premiérství prostě prohlásil, že chce realizovat pragmatickou evropskou politiku, určitě by získal kladnou odezvu. Namísto toho poslal Evropě studený vzkaz, že žádné prohlubování integrace není otázkou dne, a že lisabonská smlouva zašla příliš daleko. Nečasův soud zazněl právě v čase, kdy Evropa tváří v tvář krizi hledá novou integrační vazbu, která by fixovala její veřejné finance a měnu. Jeho vláda má tak od prvního momentu nálepku evropského skeptika a potížisty. V hledání vstřícnosti k našim problémům to sotva pomůže.

Nyní Nečas přihodil další perlu. Veřejně prohlásil, že přijetí eura by bylo hloupostí. Nemám nic proti tomu, aby si pan premiér myslel cokoli o čemkoli. Avšak, je-li už naším předsedou vlády, neměl by formulovat své závěry tak, aby nás dlouhodobě poškozoval. Pokud si pan premiér nevšiml, jsou ti "hlupáci" v Eurozóně klíčovými zeměmi EU. Právě jejich hlasy budou zakrátko rozhodovat třeba o tom, zdali ČR bude z Evropy dostávat peníze nebo platit...

Premiéra přitom nic nenutí užívat podobné výrazy. Zahraniční politika se nesnáší s dogmatickou ideologií jakékoli odrůdy. Nečas si zbytečně tvoří pozici pana nevstřícného. Všechny jeho nešťastné citace dostávají jeho partneři před jednáním do ruky a určují pozici vůči nám. Jistou úlohu má v této souvislosti nekompetentní premiérovo zázemí. Předseda vlády zjevně dává zásadní stanoviska nepřipraven.

Pokud by český premiér dal pravdivou ale výrazově střídmou odpověď, že naše země může uvažovat o vstupu do Eurozóny až po konsolidaci veřejných financí, sdělil by fakticky totéž bez dramatických škod na pozici země. Nic nenutí Českou republiku vstupovat nyní. Jestliže se ale naopak v diplomatických kruzích proslýchá, že naše země sonduje možnost získání trvalé výjimky, aby nemusela přijmout euro, k čemuž se dříve zavázala, nemůže být naše postavení horší.

Věcná diskuse na téma eura je jinak jistě legitimní. Zaměňovat ale takovou diskusi s unijní politikou je krajně neprofesionální. Premiéři se nechovají podle momentálního hysterického křiku analytiků, kteří občas stádně "předvídají" pád měn. Situace analytiků, kterým v krizích selhávají všechny modely a hrozí vyhazov, není růžová. Šarlatáni často proto vydírají "hrozícími katastrofami," jen aby dosáhli od státních institucí garancí, o jakých by jindy nebylo zdání.

Současná krize není primárně krizí eura nebo dolaru. Je především krizí současných finančních trhů, které se projevují jako automatické destabilizátory. V období prosperity přepalují růst a v období kontrakce zesilují krizové projevy. Zesilování krizových jevů je často umělé, protože vede k výše popsanému efektu obdržení státních garancí a úhrad ztrát, které si trhy nadrobily.

Nářky nad koncem Eurozóny jsou zábavné i z jiného pohledu. Evropa nemá k euru alternativu. Návrat k národním měnám by byl spojen s hospodářskou katastrofou, kterou si lze sotva představit. V této hospodářské katastrofě by naše země byla postižena velmi drasticky, a její národní měna by ji neochránila. Je pravděpodobné, že krach české měny by následoval záhy po euru. Již teď jsme totiž s eurem spojeni více, než si smí Klausův pěvecký septet v ČNB představit.

Skutečnost, že nejsme uživateli společné měny, samozřejmě platíme. Platíme náklady stálého převodu naší měny na eura, protože náš obchod je dramaticky směřován právě do Eurozóny. Nadále neseme značné kursové riziko nevypočitatelných devizových trhů, násobené snadností fluktuace naší folklórní měny.

Pokud chce snad někdo hovořit o výhodách samostatné měnové politiky, pak je nutno zmínit, že kursovou politiku přece centrální banka neřídí. Ani řízení české emise peněz však nedává státu do rukou spásný prostředek české ekonomiky. Jednak centrální banka primárně krotí inflaci, a vládní politiku smí podpořit jen, není-li v rozporu s inflačním cílem. Dále však pro mnohé klíčové české podniky není díky exportní a importní závislosti korunová emise tak důležitá: Řídí totiž svá aktiva a pasiva, resp. inkaso a platby tak, aby se vyhnuly kursovým rizikům. Vůči cizoměnovým příjmům tedy staví cizoměnové úvěry, resp. platby. Tak dochází k přirozenému vytlačování koruny.

Technicky ani nemůže naše republika přijmout euro dřív než za čtyři roky, pravděpodobný je tedy tak rok šestnáct nebo sedmnáct. Dřív se konsolidace veřejných financí ani technické lhůty nedají stihnout. V zahraničí se naše liknavost čte především jako neschopnost a neochota dostát požadovaným kritériím společné měny, zejména deficitu. Vláda "rozpočtové odpovědnosti" tedy navenek působí právě opačně.

Polský premiér Tusk, který se může pochlubit růstem v době krize, naopak zájem o euro potvrdil. České republika se tudíž stane izolovaným měnovým ostrůvkem ve středu Evropy.

Psáno pro Trend