Když se otevře nějaká otázka týkající se Romů a Sintů, rozdělíme se do dvou nesmiřitelných táborů a nadáváme si jednou do rasistů a ondy do rasistů naruby. Ti, kdož se Romů jen náznakem zastanou, dostanou mnohá upřímná doporučení. Mají si Romy nastěhovat domů, mají se odstěhovat do Chánova a vůbec si zkusit s nimi žít. Až Romové nebudou privilegovanou vrstvou, až se jim z našich daní nebude cpát horem dolem, zkrátka až se na ně vezme klacek, bude dobře. Hmm…

Nechci se stěhovat do Chánova. Nechci mít společnou domácnost ani s romskou ani s jinou rodinou Homolků. Chci žít po svém. Nepřehlížím ale skutečnost, že někteří moji spoluobčané po svém žít nemohou. Své sousedy si nevybrali, a přesto musí alespoň částečně sdílet jejich životní styl. Odlišné životní hodnoty blízkých sousedů leckdy vadí, provokují, někdy vysloveně škodí a snižují třeba hodnotu nemovitostí. Tvrdit, že problém neexistuje, je krátkozraké. Problém tu je, a my nevíme, jak ho řešit.

Totalitní i posttotalitní modely řešení romské otázky selhaly. Před rokem 89 ovšem získala část romské populace chabé vzdělání a aspoň pracovní návyky. Velká část té mladší „svobodné“ generace už nemá ani to. Část naší komunity včetně části komunity romské prostě neumí zacházet se svobodou.

Kdo zavolá po řešení klackem, získá nepochybně kus popularity. Děti rády šikanují toho, kdo se odlišuje. V dětském kolektivu často trpí ten, kdo nosí brýle, kdo je tlustý, slabý, malý nebo hubený. My dospělí nejsme o moc lepší: „Romové si za svou bídu mohou sami. Tak ať si taky sami pomůžou. Proč jim něco dávat?“ Tahle hesla v různých podobách oslovují slušných pár procent voličů. Někteří politici to dobře vědí, a neváhají to svým voličům taktní či méně taktní cestou vzkázat. Jenže jedna věc je zastřeně prohlásit, že: „Cikány je potřeba brát u huby,“ a druhá věc je navrhnout řešení. Přičemž se všichni tak nějak shodují, že nejlepší řešení je vlastně žádné řešení. Stačí se tvářit, že se nic moc neděje, a jen důsledně Romy zavírat, když něco provedou.

Pohlédneme-li na konkrétní řešení, které naši populární „Romobijci“ provedli, zjistíme, že se zmohli leda na odstěhování nepohodlných obyvatel z obvodu jednoho starosty do pravomoci jiného starosty. Invenčnější municipální politikové pak chtěli stimulovat vystěhování do zahraničí. Napřed chtěli přispívat na letenky, ale nakonec přidělovali navráceným Romům obecní byty. Pak už byly jen ty plané plky o sebrání podpor. Což se samozřejmě nemůže udělat na rasovém základě.

Smutnější je, že ani intelektuální koncepty ohánějící se humanismem zprava nebo zleva sociálně handicapovaným mnoho nepřinesly. Ještě drsnější je skutečnost, že mnohé rodiny, kterým se emigrace zdařila, v zahraničí uspěly. Nenašel jsem ale studii, která by statisticky vyhodnotila, zdali jde o občasnou náhodu, nějaký pozitivní výběr, důsledek opuštění širší rodiny nebo zákonitost. Škoda.

Pohlédnu-li do čtenářských diskusí, jistě se shodneme na tom, že romský problém tu existuje. Dále se většinově shodneme i na tom, že pro Romy vlastně nechceme nic mimořádného dělat. Leda je strčit do kriminálu, když něco provedou. Všichni se ovšem shodneme i na tom, že kriminál ještě nikoho nepřevychoval. Reflektujeme problém, ale přejeme si řešení, které nikam nevede.

Politikové jsou definičně hloupí. Ve své hlouposti se ovšem snaží dělat, co chtějí křičící voliči. Za této situace se nedá očekávat, že by něco skutečného pro Romy politici udělali. Budou o tom jenom mluvit a mluvit. Sládkovce uklidní tím, že slíbí Romy řezat a humanitárním organizacím budou pečlivě dokládat, že Romy řežeme stejně poctivě jako ostatní. Humánně.

Jsem taky trochu politik. Možná i proto žádné zásadní řešení romské otázky nemám. Přesto si myslím, že to děláme úplně blbě. Pro začátek bychom se snad aspoň měli zbavit iluzí.

Zaprvé se ten problém nevyřeší radikálními hesly a máváním kouzelných klobouků frátera Čunka a Zelené Džamily… USA ten problém řeší od občanské války a po sto padesáti letech jsou snad v poločase. Mají zákony, jak správně diskriminovat černé a bílé. Černí se přesto dožívají kratšího věku, a mají výrazně horší zdravotní péči, vzdělání, a poloviční životní úroveň ve srovnání s průměrem. Přesto je to pokrok, protože ještě po válce leckde černí nesměli s bílými do školy nebo do hospody. Existuje černá inteligence, bohatá vrstva, černí soudci, prokurátoři, lékaři, důstojníci i generálové. Protože jsme jistě „chytřejší“ než Američané, a protože máme ty jejich zkušenosti, bude nám to trvat aspoň o sto let méně. Pár desítek let to ovšem zabere.

Američané na řešení problému vynaložili peníze, o jakých se nám nesní. Tolik samozřejmě nemáme. Přesto si nemůžeme myslet, že řešení nám spadne do klína a že nám tam spadne zadarmo. Každé romské dítě s řádně ukončenou základní docházkou znamená šanci, každý romský vysokoškolák terno. Jenom peníze k takovému výsledku nestačí.

Pokud nenalezneme motivační a sociální mechanismy, jak dostat romskou populaci do dobrých škol a do slušné práce, jsou vynaložené prostředky k ničemu. Budeme-li používat jenom bič, dočkáme se pouze revolty. Každou ztrátu důvěry jen a jen mastně zaplatíme. Klíčem k úspěchu je jen trpělivá individuální sociální práce v terénu. Nenechme se mýlit tím, že bude většinou neúspěšná. I u některých uznávaných špičkových lékařských postupů je čtvrtinová naděje přežití pacienta skvělým výsledkem.

Problém nikdy zcela nevyřešíme. Ani to není důvodem to vzdát. Vzdát to, je totiž podstatně dražší alternativa.