Jako malý kluk jsem si představoval, že můj dědeček zahynul s pistolí v ruce. Tuhle scénu jsem znal z filmu Sedm statečných, nesčetných filmů o odboji a konečně i z knížky o štábním kapitánu Morávkovi. Hrdina v posledním boji odpraví několik ničemů, avšak než by byl jat, ušetří kulku pro sebe. Jako parašutisti.

Pravda je jiná. Dědeček nebyl v centru odboje jako Mašín, Balabán nebo Morávek. Byl řídícím učitelem. V Terezíně. Střílel prý báječně. Byl hrdým kapitánem dělostřelectva v záloze a strávil tři roky na frontách první války. A byl aktivní nimrod. Za okupace si ovšem nikdy nevystřelil.

„Tak hloupý nebyl,“ řekla k tomu babička. Když přišli Němci, nařídili odevzdat zbraně. Bylo mu to líto a nic neodevzdal. Celý svůj arzenál naházel do Labe. Dobře věděl, kolik by za to rodina zaplatila.

Dědova odbojová činnost byla klukovskýma očima docela fádní. S kolegy si zjistili, že část vězňů z Malé pevnosti Terezín chodí ven za prací. Ti lidé byli vyčerpaní a podvyživení. Skupina opatřovala potraviny a předávala je vězněným. Z popisu takového „odboje“ jsem byl jako kluk zklamaný. Nebyl tam žádný hvizd kulek ani výbuchy sabotážních náloží… Až jako starší jsem si uvědomil, jak i to bylo náročné a riskantní. Shánět potraviny v systému hubených přídělů bylo těžké a hrozily přísné tresty. Riziko, že to odhalí dozorci, bylo vysoké. Mohl to říci i vězeň, který by se chtěl zavděčit. Zdálo se mi to hodně naivní a vědělo o tom příliš mnoho lidí. Dnes si myslím, že to nebylo naivní. Oni to prostě chtěli udělat. Museli…

Dědečka udal soused z vesnice. Jen o pár chalup dál. Nebyl fašoun. Měl od nás pronajaté pole a za války na těch hektarech vydělával majlant. Za pár hlávek zelí na černém trhu bylo pomyšlení. Nájem polí končil a vznik terezínského Ghetta připravil dědu o místo ve škole. Zdálo se, že se jednoduše vrátí na statek, a bude hospodařit na polích. Místo toho pro něj přišlo gestapo.

Udavač si myslel, že když rodinu zmáčkne, podepíše mu další pronájem půdy. Trochu se přepočítal. Gestapo zavětřilo náznak organizace a to mu stačilo. Následovalo propadnutí veškerého majetku říši a cedulka do koncentračního tábora Osvětim. Udavač ostrouhal, pole i dům dostal německý správce.

Bohužel víme, jak děda zemřel. Stál celý den na nástupu vězňů v Birkenau. Ve vězeňských šatech, které nechránily proti zimě. V únorovém mrazivém dešti. Po osmi hodinách to nevydržel a upadl. Potom ho zbili. Umřel druhý den.

Když skončila válka, bylo najednou všude plno lidí, co chtěli organizovat svobodu a honem si navlékali pásky. Společné jim většinou bylo to, že o nich za války nebylo slyšet. V našem domě bydlel Němec. Válečný invalida, který tam byl erárem přidělen hospodařit. Lidi se divili, že mu strejda pomohl naložit vůz. A maminčin bratr jim na to medově odpověděl, že za války potkal v Německu i hodně slušných lidí. Možná víc než doma. Pamatovali si to a udali ho o sedm let později. Kvůli těm polím. Měl vcelku štěstí a už za osm let se z Jáchymova vrátil. Ten Němec tenkrát dojel dobře. Napsal.

Koncem května 1945 zaklepali u nás revoluční gardisté. Řekli babičce, že zatkli jejího udavače, a jestli se přijde podívat, až ho zítra odprásknou. Žádný štráchy. Babička zfialověla a odpověděla, pokud mu zkřiví vlas, přijde leda na jejich popravu. A řekla jim, že přece nejme vrazi, abychom někoho popravili bez soudu. Koukali na ní divně, mysleli, že jí udělají radost. Pár měsíců po válce to tak skutečně chodilo, lidi vzali „spravedlnost“ do vlastních rukou. Čím méně zpravidla měli odvahy za války, tím více rozhodnosti nacházeli po válce…

Ten soud o něco později opravdu byl. A jako všechny soudy byl spíš o právu, než o spravedlnosti. Všichni věděli, kdo dědu udal, ale advokát korektně upozornil, že na gestapu prokuratura prostě nenašla ty správné doklady. Tak ho soud osvobodil. Babička se potom na toho špínu musela dívat ještě řádku let. O jeho vině nebylo pochyb, sám se totiž v slzavé opilosti přiznal. Ptal jsem se párkrát babičky, zdali ji to nemrzí. „Jestli mě nemrzí, že jsem slušnej člověk?“ usmála se vždycky s trochou bolesti a dodávala, že na spravedlnost člověk musí věřit víc než na Pánaboha. Prý to ta Spravedlnost víc potřebuje. A pokud jde o jejího udavače, věřila tomu, že je pro něj horším trestem, že s tou vinou musí žít. Že to všichni vědí.

Po válce babička byla u soudu ještě jednou. Dobrovolně svědčila ve prospěch říšského Němce. Dosáhla jeho osvobození. Protože to byl slušný člověk, který za války pomohl spoustě ubohých lidí. Nám taky. Stejně pomohla řada „obyčejných“ lidí, do kterých byste to předem neřekli. Řada kamarádů zklamala.

Myslím, že v každém režimu jsou slušní a neslušní lidé. Je jich v podstatě stále stejně. Těch slušných je určitě mnohem víc, ale většinou se umí hůř bránit. Taky méně křičí. Hranice mezi slušností a neslušností není rasová, není národnostní, není finanční a táhne se napříč i politickými stranami. Není složité to pochopit.