Ministra školství Josefa Dobeše zpravidla kritizuji. Bývá také terčem mých drsných vtípků. Tentokrát se ho musím zastat. V tisku se s dramatickými titulky rozebírá jeho, a nejen jeho osobní příběh.

Josef Dobeš se po léta v určitém rozsahu staral o dítě z ústavu. Nic takového dělat nemusel, ale dobrovolně měl hocha několik let v hostitelské péči. S chlapcem to není nijak jednoduché, na bystřejší děti mu něco chybí, a navíc přišel do pubertálních let. Přestože má v druhém manželství malé děti, vzal si Dobeš děcko domů, dokonce do pěstounské péče.

S hochem se potíže daly očekávat. Potíže skutečně přišly, a byly hlubší a nepříjemnější, než se dalo akceptovat. Hocha hledala policie, doma si cosi „vypůjčil.“ Tak se ocitl zpátky v ústavu. Je zbytečné hledat vinu, riziko se prostě naplnilo, bohužel, chlapec nyní s rodinou být nemůže.

Nejméně vhodné bylo pochopitelně věc medializovat. Problém dítěte to dále prohloubilo. V komunitě bude „hrdinou.“ Propast mezi ním a rodinou narostla o skandál. Ministr pucuje flek na saku. Mohl by noviny žalovat, ale žalující politik je spíš pro smích. Noviny by mohly být žalovány i pro porušená práva dítěte. Dítě z ústavu má ale práva leda na papíře. Smí se mu škodit téměř bez omezení.

V České republice žije v ústavech víc dětí než jinde. Roční náklady na jedno dítě tam přesahují půl milionu korun. Šílené procento takto vychovaných dětí končí v nápravných zařízeních. Efektivnější cestou je svěřovat děti více rodinám. Je to levnější, trochu účinnější, ale ani to nekončí vždy šťastně.

V tomto ohledu si Josef Dobeš zaslouží naši úctu.