Mýtus vedlejších nákladů práce
Mezi oblíbené floskule vládních hospodářů patří strašení rozměry sociálního státu. Prý svou velikostí ohrožuje naši konkurenceschopnost. Skutečnost, že v posledním desetiletí byl evropský sociální stát o polovinu větší (absolutně dvojnásobný), než ten český, „experty“ nezajímá. Hlásají statečně, že čím hůře se naši lidé budou mít, budeme se mít vlastně lépe.
K věčně opakovaným námětům z této čtvrti patří též vyprávění o hrozbách vysokých vedlejších nákladů práce. Vysoké vedlejší náklady práce podvazují naši ekonomiku, syčí varovné hlasy. Skutečností ale je, že celkové zdanění práce je v ČR zhruba stejné jako v okolních zemích, v Rakousku, Německu, nebo Polsku. Nehrozí rozhodně, že by kvůli pracovním nákladům stěhoval někdo výrobu žebříkových šprušlí od nás do Bádenska.
Reformátoři v tomto případě zapomínají na to, že investory zajímají celkové náklady práce. Ovšem v absolutní cifře. Kolik z nich jsou náklady přímé a kolik vedlejší, je v zásadě jedno. V tomto smyslu můžeme všechny uklidnit. V běžných profesích jsou české náklady práce včetně těch vedlejších nadále třikrát až čtyřikrát nižší než v Německu a Rakousku. Lepší mzdy jsou leda ve finančním sektoru, ale zatím žádný analytik nenavrhl, že by se bankéřům měly snížit mzdy. Zřejmě je to dobře.
Pozoruhodný je vládní nápad, jak vedlejší náklady práce utlumit. Mají se o tři procenta snížit odvody zaměstnavatelů. Konkurenceschopnost českých výrobců tak vzroste, až Číňani zblednou závistí. Ehm... Při představě běžných nákladových struktur podniků jde o posun v nákladech na úrovni desetin procenta. To naši výrobu nijak nespasí...
Představa, že tento úbytek veřejných zdrojů se má nahradit výnosem zvýšené daně z přidané hodnoty, je veselejší: Milý zaměstnanče! Ta chybějící tři procenta odvodů si teď pěkně zaplatíš sám ze zvýšené DPH. Spoléhá-li vláda, že zaměstnanec je natolik hloupý, že mu to nedojde, spoléhá marně. Analytické pracoviště odborů na rozdíl od pomýleného Ministerstva financí dokázalo přesně předpovědět i hloubku krizového propadu. Zajisté tedy umí ze statistik odečíst nejen inflaci, ale i posun životních nákladů u jednotlivých zaměstnaneckých skupin. A zvýšené náklady budou základem příštího mzdového vyjednávání.
Tak nakonec nula od nuly pojde. To, co zaměstnavatelé ušetří na vedlejších nákladech, budou zaměstnancům muset zaplatit na nákladech přímých. Jen kolem toho je a bude trochu větší tlačenice. Že by byl prudší sociální střet zrovna skvělým signálem pro investory, není pravděpodobné. Česká vláda má jiný názor.
Psáno pro Hospodářské noviny
K věčně opakovaným námětům z této čtvrti patří též vyprávění o hrozbách vysokých vedlejších nákladů práce. Vysoké vedlejší náklady práce podvazují naši ekonomiku, syčí varovné hlasy. Skutečností ale je, že celkové zdanění práce je v ČR zhruba stejné jako v okolních zemích, v Rakousku, Německu, nebo Polsku. Nehrozí rozhodně, že by kvůli pracovním nákladům stěhoval někdo výrobu žebříkových šprušlí od nás do Bádenska.
Reformátoři v tomto případě zapomínají na to, že investory zajímají celkové náklady práce. Ovšem v absolutní cifře. Kolik z nich jsou náklady přímé a kolik vedlejší, je v zásadě jedno. V tomto smyslu můžeme všechny uklidnit. V běžných profesích jsou české náklady práce včetně těch vedlejších nadále třikrát až čtyřikrát nižší než v Německu a Rakousku. Lepší mzdy jsou leda ve finančním sektoru, ale zatím žádný analytik nenavrhl, že by se bankéřům měly snížit mzdy. Zřejmě je to dobře.
Pozoruhodný je vládní nápad, jak vedlejší náklady práce utlumit. Mají se o tři procenta snížit odvody zaměstnavatelů. Konkurenceschopnost českých výrobců tak vzroste, až Číňani zblednou závistí. Ehm... Při představě běžných nákladových struktur podniků jde o posun v nákladech na úrovni desetin procenta. To naši výrobu nijak nespasí...
Představa, že tento úbytek veřejných zdrojů se má nahradit výnosem zvýšené daně z přidané hodnoty, je veselejší: Milý zaměstnanče! Ta chybějící tři procenta odvodů si teď pěkně zaplatíš sám ze zvýšené DPH. Spoléhá-li vláda, že zaměstnanec je natolik hloupý, že mu to nedojde, spoléhá marně. Analytické pracoviště odborů na rozdíl od pomýleného Ministerstva financí dokázalo přesně předpovědět i hloubku krizového propadu. Zajisté tedy umí ze statistik odečíst nejen inflaci, ale i posun životních nákladů u jednotlivých zaměstnaneckých skupin. A zvýšené náklady budou základem příštího mzdového vyjednávání.
Tak nakonec nula od nuly pojde. To, co zaměstnavatelé ušetří na vedlejších nákladech, budou zaměstnancům muset zaplatit na nákladech přímých. Jen kolem toho je a bude trochu větší tlačenice. Že by byl prudší sociální střet zrovna skvělým signálem pro investory, není pravděpodobné. Česká vláda má jiný názor.
Psáno pro Hospodářské noviny