O potřebě radikální reformy veřejných financí mluví všichni. Také bych rád snižoval daně a vyrovnával rozpočty jako hospodářský titán. Byl bych hrdina a intelektuální brunety by na mne shlížely s něžným obdivem. Čtenář Radek by o mně nemusel napsat, že jsem trouba. Jenže to není tak jednoduché, jak se to v blankytných šancích kreslí.

Evropské srovnání daňové kvóty

České daně včetně pojištění (složená kvóta podle Eurostatu) patří k nejnižším v evropské pětadvacítce. Z větších zemí se pohybujeme jen blízko úrovně Španělska a Polska. Průměr pětadvacítky je co do složené kvóty skoro 41 % HDP. My máme 34,4 %. Šest procent je už hluboká propast. V roce 2010 kolem 250 miliard Kč. S tím by byl rozpočet v slušném přebytku. Výrazněji nižší daně mají jen některé menší země. Zhruba představují jen 4 % obyvatel a necelá 3 % výkonu pětadvacítky. S ohledem na náš rekordní růst prokazatelně nepředstavují ani hrozbu, ani konkurenci. To se možná změní. Třeba za pět až deset let. Daňové a mzdové závětří Rakouska a Německa je naší monumentální výhodou. Daňová kvóta nám ale bude klesat samovolně bez sebemenších změn. Stačí si prohlédnout strukturu daní. Část daní se totiž nezvyšuje úměrně růstu a inflaci. Třeba daň z benzínu je určena pevnou sazbou za tisíc litrů. Poptávka po cigaretách je stabilní (téměř nepružná, neelastická) a nemění se proporcionálně ekonomickému růstu. Opačně působí přesun do vyšších pásem progrese u zdanění fyzických osob.

Čtenáři si složenou daňovou kvótu často pletou s jinými ukazateli. Principiálně jde o podíl všech daní a povinného pojistného na HDP. Ta kvóta z Eurostatu je ale snížena o platby pojistného za státní zaměstnance, protože jde jen o „platbu“ z jedné státní kapsy do druhé. Jiné metodiky ale tuto platbu nevylučují, takže pak kvóta vychází zhruba o tři procenta vyšší. Další údaj, který rádi užívají novináři, jsou celkové výdaje veřejného sektoru vůči HDP. V průměru o pár procent vyšší.

Konečně si čtenáři často pletou makroekonomický údaj daňové kvóty se zdaněním vlastním nebo častěji se zdaněním práce. Do zdanění práce se počítají i odvody, jde ale o průměr za všechny. Tento údaj u nás patří k vyšším (cca 42 %). Neliší se výrazně od okolních zemí, Německo má, tuším, kolem 39 %, Polsko a Maďarsko kolem 43 %, Rakousko 45 %. Ale i státy EU 15 s nižším zdaněním práce obvykle jen štědře kompenzují nižší pojištění výnosy jiných daní. Takže to vyjde nastejno. Třeba Dánové s vysoce výkonnou ekonomikou a nízkou nezaměstnaností prakticky nemají pojištění, ale opravdu drsnou složenou kvótu těsně pod padesát procent.

Kde jste, pane Laffere?

Zastánci daňových úlev argumentují Lafferovou křivkou. Laffer je spíš než teorií vtipnou žurnalistickou hříčkou. Sofistikované ekonometrické studie dělané pro Kongres efekt pro USA nepotvrdily. Daňoví optimisté Laffera navíc špatně interpretují. Daňové příjmy přece nerostou vždy, když klesnou daně. Má-li země rekordní růst na hranici potenciálu a nezaměstnanost kolem přirozené míry jako my, nemůže už být snížení daní lafferovsko optimální. Není kam růst. Pohybujeme se v té části křivky, která nemá pozitivní výnosový efekt. Naopak, zapůsobí jiná nezpochybnitelná makroekonomická zákonitost. Daňový multiplikátor je čistě matematicky méně účinný než výdajový. Co bohatí dostanou, totiž nutně (doma) neutratí. Převod zisků do zahraničí je už dnes problémem, a nižší daň ho jenom zvětší. Vládním snížením daní proto náš ekonomický výkon s ohledem na nižší poptávku klesne. Stejně jako výnos daní.

Daňoví mystici slibují hlavně snížení „odporně“ vysokých sociálních výdajů. Nejsem si jist, zdali mají nějakou představu o jejich výši. Průměrné sociální výdaje v EU 25 činí skoro 28 % HDP. Ty naše se pohybovaly kolem 20 %. To je mnohem větší propast než v daňové kvótě. Historky o razantním snížení těchto výdajů nerespektují jejich strukturu. Máme jeden z nejlevnějších sociálních států. Nikomu to, prosím, ale neříkejte, jinak vás neoliberální inkvizitoři ukřižují. Říci nahlas, že podle výsledků zdravotnictví a ohrožení chudobou je tento sociální stát dokonce efektivní, by bylo intelektuální sebevraždou. Přestože je to numericky pravda.

„Bohatí“ důchodci a pacienti

Polovinu našich sociálních výdajů, kolem 10 % HDP, tvoří důchody. Důchody a nemocenská jsou velmi nízké, ve střední hodnotě (mediánu) pár stovek nad hranicí ohrožení chudobou. Populační vývoj a důchodová reforma tyto výdaje spíše zvýší. Většina „progresivních“ variant důchodové reformy totiž požaduje, abyste zároveň platili současný ale i budoucí systém. V desítky let trvajícím přechodném období se tedy povinné odvody zvedají.

Asi 7 % HDP tvoří zdravotnictví. Tyto výdaje jsou hluboce poddimenzované. USA utrácí přes 14 %, vyspělá Evropa přes 8 %. Přitom náš je náš HDP na hlavu vůči USA poloviční. K udržení jen stávající, v mezinárodním srovnání vysoké české úrovně zdravotnictví, potřebujete i při mírných úsporách roční růst kolem 6 % ročně. Větší úspory jsou jednorázové a zastaví růst nákladů tak na rok. Pak jste znovu v pasti. Past je daná vzlínáním mezd, cen a výkonů, které se s brutální zákonitostí přibližují evropským standardům. Střednědobě si můžeme vybrat jen mezi zhoršením zdravotnictví a růstem nákladů. Zbytek je iluzionismus.

Slovensko vydává na zdravotnictví v paritě kupní síly o třetinu méně. Má dvojnásobnou dětskou úmrtnost, poloviční transplantační program a o dva roky kratší délku života. V porovnání se statistikou z roku 1989 je to vůči nám sešup. Víra, že ztržnění zdravotnictví přinese úspory, je lichá. Lék, za který na základě televizní reklamy nadšeně kupují masy za stovku, je ve skutečnosti desetikorunový paralen s trochou kofeinu. Podívejte se na složení…Nechci vás podceňovat, ale já sám se i v cenách operace mé prostaty vyznám hůř než ta nejhloupější pojišťovna.

Pro snížení sociálních nákladů tu zbývají necelá 4 % HDP. Procento jsou dětské přídavky. Další procento rodičovský příspěvek, který navzdory mým protestům nesystémově zvýšila současná „pravice“ a hlasovala pro něj v dojemném objetí s komunisty. Kromě Sobotky se nakonec k běsu přidali i oranžoví. Jenže ten nesmysl nezrušíte. Jednak by politici přiznali svůj populismus, a dále s tím příjmem voličské rodiny už pevně počítají. Dá se to nejvýš nominálně zafixovat a postupně znehodnocovat inflací. Národohospodářské chyby se snadněji dělají, než napravují.

Co ze sociálna zbývá? Postižení a chudáci. Podpora v nezaměstnanosti je krátká a malá, cca 0,2 % HDP. Tisíckrát komentátory meldované pastelkovné představuje směšnou cifru 0,002 % HDP. Klidně ho zrušte, nestál jsem o něj, je to pitomost. Fiskálně to nic neřeší, jakkoli nějaký spořivec mne jistě napomene, že se šetří od sirky. Souhlas, šetří. K dosažení 1 % HDP musíte ale pastelkovné zrušit pětsetkrát. Nebo ušetřit bilión sirek.

Komu chcete brát?

Chudinské dávky, se kterými bojuje pan Nečas, představují 1-2 % HDP. Většinu z nich paradoxně rozdělují pravicové radnice. Řada z těch dávek zcela nutně poroste. Liberalizace cen energií a nájmů bude akcelerovat příspěvek na bydlení, protože důchody na hranici chudoby to nepokryjí. Naše skvělá medicína zachrání více lidí a prodlouží jim život. Tím bude více lidí odkázáno na péči. To bude stát další peníze. Pohádky o razantním snížení sociálních výdajů jsou v rozporu s realitou.

Historka o tom, jak nutno bojovat proti obrovitému zneužívání dávek, je slabá v tom, že rozsah zneužívání nikdo nevyčíslil. Jen radikální řeči se vedou a teplé pivo pije. Pokud si v klidu vezmete reálné cifry a začnete uvažovat, kde je to zneužívání vůbec možné (většinou totiž jde o čisté transfery, kde není co zneužít), vyjde vám teoreticky maximální možný rozsah mezi 0,2 až 0,3 % HDP. Daňové úniky včetně švarcsystému stojí veřejnou kasu nejméně desetinásobek. Ty ovšem neprovokují. Řada mocných podržtašků to přece dělá také tak, a považují toto okrádání rozpočtu, penzí a zdravotnictví za své svaté právo.

Zneužívání je samozřejmě objektivní faktor všude na světě. Pomohla by buď nákladná stálá kontrola příjemců dávek nebo placené udavačství. Vyberte si. Obojí stojí pěkné peníze za aktivní špicly. Můžete nahradit adresné dávky plošnými, což navrhl pan Tlustý. Tak se ovšem zlegalizuje zneužívání dávek pro všechny. Prodělají ti, co dávky opravdu potřebují.

Konzervativnější než konzervativci

K bezpečné stabilizaci českých rozpočtů potřebujeme snížit schodek o 1,5 až 2 % HDP. To je splnitelný úkol. Vláda si však tento úkol ztížila tím, že zároveň snižuje daně o 2 % HDP. Dále musí najít 0,5 - 1 % HDP na kofinancování bruselských peněz. Snížit stávající veřejné výdaje o 4-5 % HDP (šestinu rozpočtu), nelze bez zářezů do živého. Premiér prohlašuje, že jeho reformu zaplatí černý pasažér. Není od věci si nalistovat kdo. Dle jasné dikce vládních materiálů se prostě škrtá důchodcům, pacientům, učitelům, policajtům, dětem a zdravotně postiženým. Žádný boj se zneužíváním se tu nekoná, ba ani nepředstírá, ty peníze se prostě berou.

Je zajímavé, že Topolánkův vzor, britský konzervativní lídr David Cameron, vyškrtl po namáhavém boji z programu své strany závazek snižování daní. Přestože jsou vyšší než u nás. Pro zkušené Brity to totiž dávno není volební téma. Cameron prohlásil, že dříve mluvili o daňových škrtech namísto toho, co lidé považují za skutečně důležité.

Je tedy česká pravice jen programově zpožděná proti svému konzervativnímu vzoru? Cameronův stínový ministr financí Osborne na posledním konzervativním sjezdu řekl, že nemůže slíbit žádné snižování daní bez rovnováhy veřejných financí. Přesně to chtějí čeští sociální demokraté…