Miloš Pick patří k nestorům českých ekonomů. Předkládám Vám však dnes jeho neekonomický text. Text pamětnický, provokativní a hluboce pravdivý. Prožitá historie často bolí. Ale stala se a někdo ji ještě pamatuje.

„Naše média k poválečné odplatě a vraždění Němců vedou již asi rok systematickou, ale podle mého názoru opět jednostrannou kampaň, která může hlubšímu porozumění spíš ublížit a alespoň opožděnou, tolik potřebnou, upřímnou sebereflexi spíš ohrozit. Chtěl bych proto těm, kteří chtějí dnes tyto tragické události hodnotit, připomenout některé okolnosti, které tomu předcházely nebo je provázely a se kterými jsem se zblízka setkal s obou stran.

Co předcházelo
Jako vězeň holocaustu jsem, po Terezíně, Osvětimi a pobočném lágru Buchenwaldu, v druhé polovině dubna roku čtyřicet pět končil v Sudetech tím, co dnes historikové nazývají pochodem smrti. Evakuace z uvedeného lágru po železnici na plošinových vagónech skončila v Kraslicích. Potom pochod, utekli jsme a znovu. Došli jsme až k Domažlicím. Za celou tu dobu nepotřebuji ani jednu ruku prstů, kdy jsme narazili na někoho, kdo měl pochopení.

Byli takoví lidé, ale byl jich zlomeček. Přesto právě o nich chci mluvit nejdříve, protože o to větší jim patří úcta i vděk. Když jsme dorazili do Kraslic, pustili nás z vagónů a nechali nás kolem nich, do toho bombardování, hloubkaři. Na peron nádraží se nahrnuli němečtí civilisti. Jen jediná žena říkala: „Já jsem Srbka“, a rozdávala tam pytlíky s bramborami. Před nádražím byly bramborové krechty. My jsme se tam tři dny vždycky plížili pro nějakou bramboru, ale hlídal to Volkssturm (domobrana) a střílel. A ona říkala: „Můj muž má službu tehdy a tehdy, nebojte, střílí do vzduchu.“ Tak to byl jeden případ. Dnes vím, co mi za své návštěvy řekl bývalý spoluvězeň Karel Kesek, od srpna 1968 lékař ve Švédsku. Skupinka vězňů tam zůstala v nádražní kůlně. Když jsme odpochodovali, tak vylezli, a mladá německá žena v jiném stavu se zeptala: „Můžu pomoci?“ Byla z vesnice Smolná a tam ho potom schovávali, a ještě jedna sociálnědemokratická rodina další vězně, schovávali je až do konce války. Matka s dvěma dcerami, touto dospělou, muž na frontě, a desetiletou: „Před tou ani muk“.

Ale nás hnali na pochod a my jsme utekli, hned jak byla první příležitost. Do lesa, pak nás po třech dnech vyhnal hlad. Tak jsme si říkali: „Loupit nebo žebrat?“ A vidíme ženu, německou civilistku. To je jasné, žebrat. „Kousek chleba?“ „Samozřejmě, pojďte se mnou.“ Tak šla s námi, došli jsme dolů, k potoku, tam řekla: „Tady počkejte“. A přivedla na nás německé vojáky. Byly i další podobné případy, třeba v Doubí nad Karlovými Vary, kde se nás Volkssturm pokoušel předat esesákům, střežícím vymírající transport na železniční stanici. Eskortovali nás vesnicemi. Před nejednou vesničkou visel na stromě oběšenec – desertér – s nápisem přes prsa: „Verräter“ (zrádce). Vesnička jako dlaň a obyvatelé tam vydali jednoho ze svých sousedů. Byl výjimečný případ, kdy někdo ustrašeně odhrnul záclonku, když jsme procházeli vesnicí, nevím, jestli to byly dva nebo tři případy. Podrobněji jsem to popsal v knížce svých vzpomínek (Miloš Pick: „Naděje se vzdát neumím“ Doplněk, 2010).

Tento můj obraz Sudet není z osmatřicátého roku, když tam přes devadesát procent volilo Henleina a pro Říši, ale z posledních dnů války. Na rozdíl od lágru v Altreichu (původní Říši), kde už i z té hrstky civilistů, co tam byli ve fabrice - a tam kromě esesáků byli jen mistři a civilní německé dělnice - se někteří začali chovat rozumně, tak tady to byla neproniknutelná hradba, s výjimkou těch, o kterých jsem mluvil. Já samozřejmě nevím, když jsme šli vesnicemi, co bylo hodinu předtím nebo hodinu potom nebo o kilometr dál. Ale to, co jsme v těch vesnicích viděli, tak jsem nenarazil na nějaké širší náznaky když ne pomoci, tak aspoň náznaky, že je konec.

V Čechách to bylo úplně naopak. V poslední německé vesnici jsme slyšeli: „Tamto už je hranice protektorátu“. Tak jsme zmizeli přelízkou mezi ploty. A teď v polích nějaká žena. Tak jsme si řekli: „Jestli je to zase Němka a práskne nás, pole je v dubnu holé, tam se neschováme, tak to je konec.“ Ale ta žena strhla šátek a začala Milanovi – jednomu z nás - obvazovat nohu, ještě než promluvila první česká slova: „ To je česká vesnice Štichov, tam už se o Vás postarají“. A starali se o nás až do konce, bez skrývání. To byl jiný svět.

V Sudetech naopak měli zřejmě strach z toho, co bude, tady se chovali opačně.

Odplata
Pokud jde o poválečnou odplatu, s tím jsem se sešel poprvé s opačné strany po tom, co jsem se 11. května dostal z Plzeňska do Prahy autobusem, který vezl osvobozené politické vězně z Buchenwaldu. Vyklopili nás u Národního divadla. Večerní červánky nad Hradčany jako ve vysněné pohádce.

A potom jsem slyšel první příhody, svědčící o atmosféře, kdy na jedné straně byla Praha nadšená a vítězná, na druhé straně Praha rozzuřená nacistickým vražděním. Nevraždili jen esesáci na Pankráci, vraždili i němečtí civilisti, německé děti, Hitlerjugend. Slyšel jsem příběh německé civilní ženy, která z okna svého bytu kosila lidi na ulici kulometem. Takže tohle byla atmosféra Prahy, do které já jsem přišel. Jak dnes vím, tu zuřivost v posledních dnech války vyvolávalo obdobné vraždění civilistů i na venkově a ještě více ji vyvolávalo tam, kudy procházely transporty smrti z nacistických koncentráků.

Druhý den jsem řišel na Spořilov k Milošovi Hájkovi, kterého revoluce zachránila před popravčí sekerou, k níž byl odsouzen za svou odbojovou činnost. V příštích dnech jsme se tam sešli s nejbližšími, kteří s námi začínali ve čtyřicátém v protinacistické skupině „Svět proti Hitlerovi“ a přežili. Většinou skončili v Předvoji, to byla koncem války největší protinacistická organizace. Přišel i Míša Preininger a přivedl asi 16-17letou německou půvabnou blondýnku Ilse, kterou jeho bratr Jirka, partyzán, s puškou v ruce vyrval rozzuřeným pražanům. Bili ji a nutili ji dláždit ulici. A přitom holka z komunistické německé rodiny, táta v koncentráku. Tak to byl první případ.

Druhý, když jsem se v šestačtyřicátém seznámil s Láďou Lisem. V šestnácti letech za nacistické okupace v komunistické ilegální organizaci v ČKD, za květnové revoluce byl s kulometem na barikádě. A potom, když na nádvoří ČKD chtěl rozzuřený dav lynčovat německé zajatce, tak s puškou v ruce jim v tom zabránil. Křičel na ně: „To bychom se zpronevěřili všemu, za co jsme bojovali.“

A třetím případem je příběh mého spoluvězně, Karla Keska, o kterém jsem mluvil. Při své návštěvě mi vylíčil poválečný návrat do rodných Českých Velenic. Při odchodu do transportu jejich rodina přepsala byt na německou služebnou paní Annu, která jim pak do lágrů posílala balíčky s jídlem. Po návratu však našel byt arizován, ale až po revoluci: „Tu německou svini jsme odsunuli“. Tak udělal bouřku na Národním výboru, vymohl pro paní Annu antifašistické papíry a došel si pro ni do Gmündu. Pěšky, to prý je kousek. A přivedl si ji zpátky a v jeho rodině žila až do smrti.

Nové sladké pověsti české? Ne, i v té nejhorší hysterii byli stateční lidé, kteří se proti ní postavili. I tyhle historky jsou součástí našich dějin a lidé mají právo je znát a nezapomínat.

Tak to jsou případy, kdy jsem se s tím setkal s obou stran. Vůbec to nebylo tak, jak to dnes líčí revanšistická propaganda, že v protektorátě udělal Hitler milosrdné závětří, čecháčkům se nic zlého nedělo, šest let klidně kolaborovali, a pak se vrhli na nevinné Němce a začali je vraždit. To vraždění bylo vyprovokované vražděním neozbrojených českých civilistů, a nejen esesáky, wehrmachtem, ale i německými civilisty, tak tohle tu odplatu vyprovokovalo. Samozřejmě že ji to neospravedlňuje.

Kdo byl vinný, měl být řádně souzen. To se ale řekne snáze dnes, než bylo možné tenkrát pro to vytvořit podmínky, jak uvádím dále. Ale hlavně je nutno vysvětlit, čím to vzniklo. Řečeno právnicky, skutkovou podstatu to nemění, ale jsou to okolnosti podstatné. Když ne polehčující, tak alespoň vysvětlující. Kázat jenom, že tehdy byla nepřijatelná zločinná odplata, ale neukázat, co ji vyvolalo, je polopravda, a to je vždycky největší lež. Ta odplata je naprosto nepřijatelná, ale stejně tak je nepřijatelné to teď přelhávat.

A ještě druhá lež, že ti povraždění byli všichni nevinní. Že to byli jen nevinní němečtí civilisti, kteří nic zlého nedělali, a teď se na ně vrhli kolaborantští a loupežní čecháčci.

Mohu uvést případ, který neznám ze svého, ale od historika Kurala z česko-německé komise historiků. Nejvíce se dnes připomíná případ Postoloprty. Téměř osm set exhumovaných pozůstatků. Kromě toho, že je dnes účelově zamlčováno, že to mělo tyhle příčiny, které to vyprovokovaly mimo jiné okolím prošlo v posledních dnech války deset transportů smrti, teď se ukazuje, že z těch exhumovaných bylo taky několik dětí. To je patrně pravda, ale ne celá. Podle tohoto pramene z těch téměř osmi set exhumovaných byly téměř dvě třetiny esesáků. M. Moulis, V. Kural: „Nacistické vlaky a pochody smrti v oblasti Žatec-Postoloprty“, Přísně tajné, č. 6, 2006. V. Kural, Z. Šamberger: „Závěr k polemice o českých excesech v Kauze Postoloprty“, Přísně Tajné!, č. 2, 2007

A když Vám někdo řekne, že byli vyvražďováni jenom nevinní němečtí civilisti, tak taková polopravda je horší než lež a jednou to může vyvolat novou vlnu, kdy přijdou další historici a řeknou: „Takhle to nebylo.“ A zase začne nové přehodnocování, místo aby tyhle pozůstatky mohly už v klidu zůstat ležet.

Tato poválečná krvavá odplata podle mne byla nepřijatelná, zločinná, ale dnes se přelhává jak její motivace, tak i nevinnost všech těch povražděných. Místo odmítání kolektivní viny se hlásá kolektivní nevina. Nenadešel už konečně čas, říci pravdu celou? Ale každý, kdo ji chce znát a otevře Pandořinu skříňku poválečné odplaty, musí počítat s tím, že z ní budou vypadávat mrtvoly s obou stran.

Odsun
Nevím, zda je to náhoda, ale v návaznosti na uvedenou kampaň médií k poválečné odplatě se zvyšuje i frekvence diskusí o poválečném odsunu Němců a jeho oprávněnosti či dokonce tlaků na omluvy za něj.

Myslím, že bez vysídlení to nešlo. To masové nacistické zmámení trvalo po celou válku a velká část tohoto obyvatelstva to nepochopila až do konce. Těch nevinných byla menšina. A kdyby po válce - místo odsunu – bylo statisíce německých občanů odsouzeno za neloajalitu v době zvýšeného ohrožení republiky, sotva by to bylo východisko nového mírového soužití. Pro ty bylo vlastně vysídlení milosrdnější. Pokud by to ovšem nedopadlo jako v trizónii (spojených okupačních zónách USA, VB a Francie), kde se společnost proti zkoumání viny uzavřela a denacifikace byla ubohá i pro nedostatek ochotných svědků. To by bylo spravedlivější a bezpečnější?

A na konec, je to vše jen morální zrání nových generací, snažících se dobrat pravdivého poznání spolu se snahami pozůstalých dobrat se uznání minulých křivd? Je tu jen oboustranný zájem uvést vše na pravou míru?

Nebyl a není tu i cílený ekonomický a možná i mocenský zájem některých kruhů převykládat tuto historii opačně? Zájem, který si obě předchozí snahy bere za rukojmí?

Česko-německá deklarace z roku 1997 rozlišuje pojmy vyhánění (pro divoký odsun) a násilné vysídlení (pro ostatní organizovaný odsun) Němců z Československa po druhé světové válce 3). Vyslovuje i českou lítost vůči těm nevinným. Dnes ale jestřábi líbivými slovíčky lákají holubice ke zpochybnění tohoto rozlišení a dokonce vyvíjejí tlak na české omluvy za něj i za celkový odsun. Tedy také a dokonce převážně těch vinných?!

V USA už někteří politologové a publicisti – počínaje Buchananem, to vykládají úplně obráceně. Za válku může Roosevelt se Stalinem a ne Hitler s Mussolinim. Termín Vertreibung, je v SRN uzákoněn od počátku 50. let a je všeobecně a paušálně užíván. Čsl. -německá komise historiků se ale na začátku svých jednání jednomyslně shodla na dvojí terminologii: vyhnání pro tzv. divoký odsun, ale pro ostatek organizovaného odsunu (když cesty z ČSR byly poměrně krátké, odsun z ČSR uznán okupačními mocnostmi, Američany a Sověty, za řádný, dobře organizovaný , pro transporty byly vyhrazeny např. všechny léky, jež ČSR dostala od UNRRY a čsl. lékařská služba prof. Rašky byla vysoce hodnocena) odsun či vysídlení. Rozlišení pojmů vyhánění a násilné vysídlení je i v platné Česko německé deklaraci).

Tak to nejsou jen otázky slovíček, kdo za co může. Postupně měněný výklad a přepisování historie, nejdřív uznání prvotní viny nacistů, potom jako oboustranné viny a zítra možná obrácené už není jen morální přehodnocování, to je ideologické zbrojení na další ekonomické nebo i mocenské požadavky či dokonce agrese a války. Říkám to tvrdě, ale takhle to vidím. Myslím proto, že zpochybňování vysídlení a tím i jeho nevratnosti je nečistá a nebezpečná hra.

Komu pokání
Na druhé straně jsem uvítal, když se česká vláda - Paroubek - omluvila za příkoří způsobené sudetským antifašistům. Na ústředním výboru sociální demokracie to bylo schváleno s potleskem ještě za Špidlova předsednictví (podzim 2004) na návrh zahraniční komise – Laštůvky a Kavana. Podpořil jsem to nadšeně i já, protože sudetští antifašisté byli zrazení třikrát. Po prvé svými henleinovskými „soukmenovci“, po druhé mnichovskou kapitulací Československa, protože oni tím mezi prvními byli předhozeni Hitlerovi a po třetí po válce Československem, které jim sice zachovalo státní občanství, ale nedokázalo je ochránit před nenávistí spoluobčanů. Řekl jsem a opakuji to i dnes, že těm já bych se za tu trojitou zradu omlouval třikrát denně - ráno, v poledne a večer. Jenže jen jim, nikoli těm vinným, kteří by se těmto nevinným chtěli schovávat pod sukně.

Česká lítost nevinným byla vyslovena i v Česko-německé deklaraci.“

Psáno pro Literární noviny, přetiskly Britské listy
S poděkováním Miloši Pickovi za svolení k publikaci na mém blogu