Při pohledu na upocenou vládu rozpočtové odpovědnosti se nemohu ubránit hořkému úsměvu. Nečas s Kalouskem tu spektakulárně funí, makají a ani nos si kvůli tomu utřít nemůžou. Bylo by to obdivuhodné, kdybychom nevěděli, že tihle naši ekonomičtí giganti neřeší než problémy, které si sami navařili. Přece Nečas s Kalouskem a Dalíkem-Topolánkem snížili daň z příjmu fyzických osob, daň z příjmu právnických osob, zvýšili paušály pro živnostníky a podřízli příjmy sociálního a zdravotního pojištění. Složenky pak poslali občanům. Doslova.

Právě tyto peníze teď rozpočtu chybí. S osmdesáti miliardami navíc by byly rozpočty bezpečně za maastrichtskou vodou. Vláda tak několikátý rok řeší neřešitelný problém. Zachránit větev, kterou sama uřízla. Výsledkem je pochopitelně dluh rostoucí nevídanými rekordními ciframi. A ještě k tomu skrytý dluh v podobě neopravovaných silnic, podfinancovaných špitálů, škol a univerzit. Skrytý dluh se kumuluje. Hrdinové, kteří krotí rozpočty dnes, neříkají, že jejich dluhy stejně bude muset někdo zaplatit. Po nás potopa, že? Madam de Pompadour to ale na rozdíl od Nečase aspoň došlo.

Rozpočtové výhledy do budoucích let jsou chmurné stejně jako návrh pro příští rok. Klín se vytlouká klínem a ekonomika stagnuje. Země nedokáže čerpat evropské fondy. Připravuje se tak o dodatečnou poptávku kolem 50 miliard ročně a zvyšuje si zbytečně nezaměstnanost o desítky tisíc osob. Tento rok nám také první evropské prostředky definitivně propadnou a v příštích letech se tento proces bude dynamizovat. Země se zmítá v sociálních problémech, ale je na posledním místě v čerpání Evropského sociálního fondu.

Tři tunely veřejných financí chystá vláda do dalších let. Jednak jde o druhý pilíř penzijního systému, který pije krev odborníkům, mezinárodním institucím a dokonce i vládnímu NERVu. Veřejné finance přijdou o část penzijních příjmů. Chybějící suma se pak vybere hlavně od střední třídy na DPH. Zdroje pro vyrovnání rozpočtu se tak prošustrují v dárečku bankovním institucím, které dostanou odměnu za svou pověstnou filantropii.

Druhým tunelem české ekonomiky je ekotendr. Od počátku bylo zjevné, že soutěž o odstranění starých ekologických škod má podobu megazakázky, která má omezit soutěž a přihrát pohádkové zisky. Však také cenové nabídky chudičkého pole zájemců začínají na dvojnásobku expertního odhadu. Zkormoucené obličeje vládních představitelů krákajících cosi o tom, že soutěž zbabrali natolik, že ani nejde zrušit, rámují nákladnou absurditu ekotunelu. Přitom je zjevné, že urychlením v této oblasti může stát jen prodělat, protože jeho garance každý rok snižuje inflace. A každý rok se potřeba odstraňování maličko snižuje, protože běží proces biodegradace. I to v součtu představuje miliardy.

Samostatnou epištolu by si zasloužily církevní restituce. Nechme ji kvalifikovanějším. Všestranné škrtání rozpočtů ovšem povede k větším ztrátám. Zmizí třeba dotace krajům na osobní dopravu. Kraje náhradní zdroje nemají. Řada lidí nebude moci dojíždět do práce a dražší individuální doprava zatíží životní prostředí. Miliardový výpadek příjmů donutí dopravce propouštět. Izolace vesnic se citelně zvýší. Starší lidé budou mít víc těžkostí s nákupy a kontaktem s úřady...

Menší investice do oprav a výstavby silnic navýší skrytý dluh, ale ohrozí i čerpání miliard z EU. Vůči hospodaření se zdroji je vláda velkorysá. Zatímco běžnému zaměstnanci veřejné sféry plat zkrouhli, okolí ministrů chrochtá nad nikdy nevídanými odměnami. Snížené příjmy v rámci veřejného sektoru se ovšem promítly do mzdových poměrů v sektoru soukromém. Tak se dále snížila poptávka po domácí produkci a službách. Spirála nízkých mezd a nezaměstnanosti zvyšuje obrátky.

Export monopolních zisků do zahraničí díky extrémně nízké nominální a zejména efektivní daňové sazbě pokračuje. Vládu nezajímá, že jedni tu daně a odvody vesele platí a druzí se tomu smějí na celé kolo. Vládu nezajímá, že v civilizované západní Evropě vypadají daně jinak. Má přece své východní a balkánské vzory: Právě tam se totiž vysoká korupce snoubí s rovnou daní.