Péče, kterou projevil pan premiér na nedávné merendě ODS o sociální demokracii, byla dojemná. Zájem těší, avšak zatím ho kazí jisté informační nesrovnalosti. Když Petr Nečas nabádal sociální demokraty, že budou muset ostřihat sociální stát, byl problém hlavně v tom, že premiér nezná běžné statistiky. „Kupodivu“ v krizi selhaly a selhávají hlavně státy s malým přerozdělováním, a tedy malým sociálním státem. Zato dlouhá řada chrámů pravice měla v krizi problém.

Německo s tradičně vysokým podílem sociálních výdajů se v krizi definitivně ukázalo skutečným tahounem Evropy. Má historicky nízkou nezaměstnanost a jeho export je vyšší než export USA. Poskytuje dále hlavní zdroje Evropské unii a dává nejvyšší pomoc ohroženým zemím. Německo zvýšilo zdanění nejbohatších vrstev, které v krizi chápou nutnost posílit soudržnost země.

Ani další státy s vysokým přerozdělováním a štědrou sociální hrází na tom v krizi nebyly zrovna špatně. Rakouští sousedi sice stejně jako Češi brblají, ale mají se nejlépe v historii. Švédsko, Finsko nebo Dánsko či Holandsko krizi zvládají. Naopak státy s relativně nízkým přerozdělováním byly zpravidla ohniskem finančních potíží, jako Irsko, Řecko, Španělsko či Portugalsko. Hluboké potíže překonávaly baltské státy a Británie.

Petr Nečas také stále vykládá jako náramné vítězství nepodepsání fiskální smlouvy. Zapomíná ovšem na to, že procedura řešení nadměrného schodku v EU dávno existuje. Smlouva ji jen zpřísňuje. Navíc se smlouva na nás nevztahuje. Smlouva se nevztahuje na ty, co nemají euro. Pokud bychom ji podepsali, mohli bychom se účastnit schůzek eurozóny. Při propojenosti naší země s Evropou je zřejmé, že za těmito zavřenými dveřmi se o nás bude rozhodovat více než v dnešní Nečasově vládě.

Námitka, že státy stejně nejsou schopny novou smlouvu dodržovat, svědčí o nepochopení věcného rámce smlouvy. Každý se špetkou ekonomického vzdělání chápe, že dostat rozpočty signatářských zemí do souladu s jejími cíli okamžitě od platnosti smlouvy není možné. Kdyby se tak stalo, klesl by produkt v EU jednorázově o nějakých tři až pět procent. Dosažení souladu je proto střednědobým cílem s ohledem na konkrétní situaci zemí. Ale každá země, která nebude plnit, se bude muset věrohodně vyjádřit, co pro dosažení cíle dělá a pokud bude dělat málo, může přijít sankce. Stávající procedura řešení nadměrného schodku tak jen dostává náročnější průběžný cíl a konkrétnější trest.

Klišé jsou určitě pohodlnější než fakta. Skutečnost je zpravidla spíš nuda.