Občas mám pocit, že už je dovoleno vše. Bývaly doby, kdy se odstupovalo kvůli pitominám. Kalvoda hodil flintu, že nebyl dochtorem práv, jenom magistrem, Dlouhý to vzdal, že přestal být dost populární. I já hodil kdysi ručník kvůli nějaké maličkosti, že se mi tak úplně nezdálo nějaké banální výběrové řízení...

Dnes se koukám v přímém přenosu na to, že doba pokročila a lidi jsou nějací otrlejší. Přímý přenos procesu s Věcmi veřejnými, kde se vystřídali na lavici čtyři členové vlády (dva, pravda, bývalí), je něčím neskutečným. Ne proto, že bych věděl, jak to dopadne. Nemohu pochopitelně za soud posuzovat trestnost nějakého jednání.

Čučím na to, kdo mne v té politice zastupuje, kdo rozhoduje o tom, jaké budou školy, silnice, kdo byl ministrem vnitra a kdo nás reprezentuje za hranicemi státečku. Já vím, lidi z mého stádečka taky udělali lecjakou ostudu. Udělali hodně ostudy, to je fakt. Jenže to bylo důvodem, že z politiky odešli. Někteří možná později než měli. Určitě o dost později než měli!

Problém je v tom, že tady vlastně nikdo neodchází. Premiér řekl, že obsah soudu není ničím novým, a že není žádného důvodu k nějakým dalším vládním korekcím. Počítá tedy s Veřejnými věcmi až do konce volebního období. Já to chápu. Standu Grosse a penzión paní Barkové sociální demokraté taky chvíli hájili. Ale neuhájili.

To Petr Nečas Věci veřejné obhájí. Jsme zase o kus dál. Vláda má naši důvěru.