Než jsem v pondělí stihl dojet do Štrasburku, už zase jednou se nám rozpadly Veřejné věci. Zdali v tuto chvíli máme nějakou vládní koalici nebo nemáme, je nejasné. Z prohlášení, která jsem následující den vyslechl, usuzuji, že to v současnosti neví ani český premiér.

Petr Nečas nyní už říká jediné: Holoubkové moji veřejní a teď i ti dříve veřejní. Koukejte se nějak dohodnout a podporovat mou vládu na základě stávajícího vládního prohlášení. Jinak musím nechat vyhlásit volby a přijdete o prebendy, tedy poslanecké a exekutivní platy, ze kterých platíte své leasingy a hypotéky. Před dvěma týdny se takové hulákání předsedovi vlády vcelku osvědčilo, Věci veřejné se poslušně postavily do haptáku, tak třeba to bude fungovat ještě jednou.

S ohledem na trosky politické strany Věci veřejné, s ohledem na Nečase a Kalouska můžeme prognózovat cokoli. Veřejné mínění ODS ani TOPíkům moc nepřeje, administrativa je v rozvalu, finance se sypou, evropské fondy beznadějně ujíždějí. Lidé neztrácejí jen práci a životní úroveň. Ztrácejí důvěru ve stát. Ztrácejí naději. Utéci včas by bylo nyní možná pro pravicové strany výhodnější než čekat trpně na ránu z milosti.

Volební kampaň by pravici umožnila návrat od každodenní nezvládané agendy k prostým heslům, která na nemalý potenciál konzervativního voliče účinkují určitě lépe. Nyní by snad byl odchod do opozice ještě trochu důstojný, čekat déle by mohlo znamenat úplné fiasko. Strategie utéct včas a hodit neúspěchy na spadnutí až na další vládu, to musí být nyní myšlenky, se kterými se věčný inventář české politiky ing. Kalousek ráno probouzí. V bezesných nocích nad útěkem už jistě přemítá i Petr Nečas. S odůvodněním, že za rozpad vlády mohou jen a jen nevypočitatelné Věci veřejné, by se to dalo s nějakým dojemným projevem o morálce přežít.

Osobně jsem očekával definitivní rozpad vládní koalice pozdě na podzim nebo příští jaro. Karolina Peake rozlila nočník už teď.