Ještě před rokem by za britskou levici nedali analytici pětník. Popularita labouristů klesala a konzervativci si připisovali zisky v průzkumech veřejného mínění. Voliči ostrovní země se zdáli být unaveni z pohasínající hvězdy premiéra Blaira. Charisma Tonyho Blaira utrpělo definitivní ránu iráckou válkou. Tony slepě následoval americkou politiku, ačkoli podle novinářů prý dobře věděl, že válečnické argumenty o iráckých zbraních masového ničení bohapustě lžou. Jsou i země, kde se taková lež politikům neodpouští.

Blairem proti Blairovi

Konzervativci se konečně radovali. Tři volební porážky zasazené jejich straně byly hodně bolestnou odvetou za čtyři vítězství železné lady Margaret a jejího následníka Johna Majora. Přestože to třetí Blairovo vítězství bylo trochu ušmudlané, platilo. Hlavním tématem voleb nebyly ani daně, ani veřejné služby, ale Irák. Pravice vycítila slabé místo a zběsile tloukla právě tam. Nestačilo to. Brity tím nepřesvědčili, že by lépe vedli zemi. Konzervativci tedy provedli analýzy, a vyměnili lídra. V čele toryů stanul David Cameron.

David Cameron je typovou kopií Tonyho Blaira. Prošel Etonem, líhní dvou desítek britských premiérů (právě Cameron by byl v pořadí dvacátý). Blair má renomovanou Fettes College. Oba studovali Oxfordskou univerzitu. Stejně jako Blair má Cameron mladistvý vzhled, šíří optimismus a hýří nakažlivým elánem. Jeho žena pochází z bohaté nižší šlechty, ale úspěšně se živí vlastním kreativním zaměstnáním (Blairova manželka je skvělou právničkou). A podobně jako Blair má Cameron pečlivě propracovanou strategii pro práci s médii a veřejností.

Konzervativci byli přesvědčeni, že konečně našli to poslední, co jim chybělo k vítězství. Charismatického vůdce, který u voličů uspěje právě s tím, co analýzy sociologů označí za podstatné. Konzervativci záhy začali skórovat s tématy, která dřív byla vyhrazena protistraně. Utlumili tradiční rétoriku, témata tržních svobod a nízkých daní nahradili nebývalým zájmem o veřejné služby a sociální problematiku. Bodovali.

Toryové měli pocit, že když proti opotřebovanému a pohaněnému Blairovi postaví svého zbrusu nového naleštěného Blaira-Camerona, nemůže už jejich vítězství stát nic v cestě. Zdálo se jim, že pád Tonyho Blaira musí jejich ambice dále posílit. Bylo jasné, že Blaira nahradí Brown. Toho pokládali za nudného patrona, slabšího soupeře, muže se sice silnými lokty, nicméně obrostlými klotovými rukávy. Proti Cameronovi je Brown objektivně horší prodavač iluzí.

Všechny předpoklady se ale zhroutily. Od chvíle, kdy se Brown vyhoupl na premiérskou kobylu, drtí konzervativce rozdílem třídy. Jak si to vysvětlit? Nu, mám jednu analogii. Kdysi jsem ještě s Milošem Zemanem navštívil řeckého premiéra Simitise. Byli totálními antipody. Hřmotného Miloše bylo všude plno, nudný profesor práva Kostas Simitis působil téměř neviditelně. Naklonil jsem se při obědě ke své řecké sousedce, a řekl jsem, že ten jejich není zrovna typ charismatického vůdce. Ministryně ocenila mou upřímnost a poznamenala, že oni už Řekové mají těch charismatických politiků plné zuby. Teď prostě potřebují někoho, kdo dá zemi do pořádku. Kdo zahraje na jinou notu.

Černý kůň vítězí

Gordon Brown snad působí trochu těžkopádně. Je jedním z pouhých čtyř vysokoškolsky vzdělaných britských premiérů, kteří nestudovali ani Oxford ani Cambridge (někteří jako Churchill, Callaghan nebo Major však univerzitu neměli). Absolvoval školy ve Skotsku, ukončil univerzitu v Edinburghu v oboru historie, kde získal i doktorát.

Žil dlouho ve stínu světáka Blaira, kterému kdysi vcelku překvapivě uvolnil cestu. Tenkrát se čekalo, že šéfem partaje bude právě starší Brown. Novináři píší, že se jako rivalové, ale také dávní přátelé, sešli v islingtonské restauraci Granita, a tam upekli senzaci. Více než desetiletí Brown Blaira podporoval, ale zároveň nešetřil. Udržel si pověst člověka s vlastním názorem, za který dokáže tvrdě bojovat. Naopak Blair jeho odlišné pozice respektoval s poukazem na to, že je legitimní, aby ten, kdo pretenduje na vedoucí roli, mohl prezentovat své názory a ambice.

Brown se vždy přednostně věnoval vnitřní politice. Má ovšem další handicap, je Skot. Ti to mají v britské politice vždycky těžší. Poslední Skot byl britským premiérem v roce 1964. Ale možná že teď, když skotští nacionalisté dosáhli úspěchu ve volbách do Skotského parlamentu, Browna naopak Angličané považují za integrující osobu. Snad proto nyní tak často mluví o fenoménu britství. Proti Brownovi se také těžko argumentuje z pozice konzervativních lidských hodnot, zejména v oblastech jako je rodina, výchova a vzdělání. Brown je synem faráře a nezřídka dává ve svých projevech ponaučení z tatínkových kázání.

Brit ví, že Brown jako pečlivý ministr financí nikomu nedal nic zadarmo. Jeho někdejší sekretář lord Turnbull hněvivě poznamenal, že si jako strážce pokladny počínal se stalinistickou bezohledností. V očích lidí to Brownovi neuškodilo. Zároveň má týž Brown hluboké sociální cítění a nikdo o něm nepochybuje. Jako poměrně pozdní otec prožil hlubokou tragédii, smrt jeho předčasně narozené dcery oplakala Británie společně s ním. Později se mu narodili další dva chlapci, jeden z nich však trpí cystickou fibrózou. Pozici starostlivého tatínka nehraje, je jím. Lidé věří, že stejně se bude chovat k celé zemi.

Pomalu třetina Brownova nedávného sjezdového projevu se týkala vzdělání. Jeho Británie poskytne dyslektickým dětem individuální péči i ve veřejných školách. Totéž dá dětem, které zápolí s matematikou. Prodlouží povinné vzdělání. Bude více investovat do bakalářského vzdělání široké populace. Jeho krédem je, že každý, komu neumožníme maximálně rozvinout svůj talent, nás bude brzdit v globální ekonomické soutěži.

Volební hrozba na spadnutí

Podpora Labour Party dále vzrostla. Podle průzkumů má dnes před konzervativci dvouciferný náskok, podle posledního (Daily Telegraph) kolem 11 %. Kdyby byly volby nyní, získá Brown čtvrté vítězství v řadě a ve sněmovně pohodlnou převahu kolem stovky křesel. Protože v Británii o datu konání voleb rozhoduje sám premiér, stále více se spekuluje, že volby budou už letos v listopadu.

Konzervativci mají pocit, že potřebují probudit ze zlého snu. V tuto chvíli jsou v pasivní roli a nemohou než škemrat o odložení voleb. A v případě jejich konání hodně křičet o oportunismu. Dále pak už může pravice spoléhat jen na to, že v očekávaných datech 9. nebo 16. listopadu bude silně pršet. Vydatnější deště prý více omezují účast labouristických než konzervativních voličů.