Jára Cimrman je veřejnosti znám jako skvělý fyzik, chemik, geograf, jazykozpytec, geolog, speleolog, vulkanolog, a dále jako vynikající pomolog, sociolog, antropolog, teatrolog, enolog, myrmekolog, politolog, etnograf, tachograf, mammograf a biograf. Z nedochovaného dopisu arcikněžny Erny Marie Lodoviky Agnes Speranzy von Humburg-Bukwitz též víme, že půvabné secesní dámy s lehkým ruměncem v tváři přiznávaly i Cimrmanovu neúnavnou vášeň k amatérské gynekologii. Netřeba hovořit o Cimrmanových úspěších. V nepřeberné řadě vědeckých oborů můžeme prostě shrnout, že Cimrman objevil Ameriku.

Přesto stále existují oblasti, kde Cimrmanovo dílo zůstává utajeno nejen laické, ale i odborné veřejnosti. Díky trestuhodné nedbalosti vědeckého sekretáře Cimrmanovy společnosti Dr. Svěráka se kupříkladu nic neví o epochálních Mistrových objevech v ekonomii. Pan sekretář to omlouvá svou zaneprázdněností a kopřivkou, která mu naskakuje při zmínění ekonomických témat. Je to snad proto, že Cimrmanova společnost je zadlužena? Je.

O objev ekonomického díla Járy Cimrmana se zasloužil skromný japonský národohospodář Šizuňki Ikebana z Jokohamy. Profesor Ikebana se původně zabýval jiným významným ekonomem Josefem Schumpeterem, pocházejícím z Třešti na Moravě. Zajímalo ho, jak vznikl světoznámý Schumpeterův paradox, tedy že vynálezci těch nejzávažnějších objevů z nich zpravidla nic nemají. A nalezl vysvětlení: V Schumpeterově soukromém dopise spolužákovi z vídeňské univerzity von Misesovi nalezl tuto zajímavou zmínku o Cimrmanovi: „Ten člověk je jako sopka. Chrlí nápady, které jedni publikují pod svými jmény a jsou slavní, a další zase zavádějí do výroby a nemorálně z nich bohatnou.“ Přesto, že v dopise Mistr není jmenován, dospěl japonský badatel k názoru, že ve středoevropském historickém kontextu nemůže jít o jinou invenční osobu než právě Cimrmana.

To vzbudilo další zájem o Cimrmanovu osobnost. Profesor Ikebana zjistil, že za cenné rady nabídl jiný odrodilec, Brňák Eugen von Böhm-Bawerk Cimrmanovi nemalou platbu. Avšak jako známý škudlil (proto ho císař později jmenoval do funkce ministra financí), nechtěl platit hned. Cimrman se však dožadoval okamžité platby otázkou: „K čemu mi ty peníze budou, až umřu?“ Vychytralý Böhm-Bawerk si rychle Cimrmanova slova zapsal a později na základě tohoto výroku stvořil svou teorii časové hodnoty peněz. Tato uznávaná teorie říká, že peníze v budoucnosti mají menší hodnotu než v přítomnosti. Rozdílem hodnot je úrok. Ikebana považuje za pravděpodobné, že i ten úrok inspiroval Mistr. Z výpovědi 108leté bývalé Böhm-Bawerkovy služky Hildegarde Potucek totiž plyne, že Cimrman neplatiče Böhm-Bawerka držel pod krkem a křičel: „To mi zaplatíš stokrát!“

Profesor Ikebana také zjistil, že Cimrman objevil kupónovou privatizaci. Stalo se to v hospodě u Sirotků. Hostinský Sirotek se tehdy opil kmínkou, protože přišel na to, že jeho žena mu je nevěrná s německým řeznickým pomocníkem Gustavem Stadlerem. Zpil se do němoty a upadl do bezvědomí se slovy: „Kdyby si aspoň našla nějakého sokola…“

Přítomní sedláci to okamžitě vzali jako příležitost privatizovat veřejný majetek, protože hospoda i pivo byly obecní. Vznikl tak spor, jak zásobu piva rozdělit. Někteří chtěli pít podle principu, kdo pije rychleji, má. Jiní to pokládali za nespravedlivé a chtěli se poprat. Cimrman věc vyřešil rychle. Podělil všechny spravedlivě takovým počtem porcelánových pivních tácků, které v součtu odpovídaly zůstatku piva v naraženém sudu. Zároveň povolil, aby se s tácky obchodovalo. Tak se mohl na privatizaci podílet i místní katolický farář Augustin Hanoušek, který byl zapřisáhlým abstinentem. Jestliže první platební karta byla v roce 1914 z plechu, je nutno do učebnic doplnit, že první privatizační investiční kupóny byly v roce 1908 z porcelánu.

Cimrmanovo dílo skýtá po čtyřiceti letech bádání ještě mnohá tajemství. Zastávám názor, že dalších čtyřicet let výzkumu by mělo být finančně podpořeno Evropskou unií. K čemu by nám jinak byla.