V září 1938 podepsaly čtyři mocnosti Mnichovský pakt. Francie a Británie zradily československou demokracii a prodaly nás Adolfu Hitlerovi za asistence Benita Mussoliniho. Francouzský premiér Édouard Daladier a britský předseda vlády Neville Chamberlain bez mrknutí oka porušili své smluvní závazky, podle kterých byli povinni bránit Československo. Podpisem smlouvy se raději rozhodli pro rasové zákony třetí říše. Politický idiot Chamberlain po příletu do Anglie ještě optimisticky mával nad hlavou Mnichovským paktem a řekl nesmrtelnou větu o tom, že se nestojí za to angažovat kvůli nějaké zemi, o které ani nevíme, kde leží.

O pouhého půl roku později, 15 března 1939, se naplnil skutečný obsah Mnichovské dohody. Německo obsadilo zbytek českého území a v Maďarskem okleštěném Slovensku byl vyhlášen neslavný Slovenský stát. Protektorát Čechy a Morava vystřídal druhou republiku. Německu tím připadla obrovská a skvělá výzbroj české armády a zároveň i pro válku tolik potřebný průmyslový potenciál naší země.

Češi byli vývojem opařeni a v šoku. Nikdy snad nebyli většími vlastenci, než tehdy. Na den výročí založení Československa, 28. října 1939, Češi rozhodně vystoupili proti německé okupaci. Na Václavském náměstí v Praze demonstrovaly desetitisíce Čechů proti okupantům, volali po demokracii a svobodě. Provolávali slávu Masarykovi. Čeští četníci proti demonstraci zakročili švejkovsky laxně. Proto byly povolány okupační jednotky. Při rozhánění demonstrací německými silami byly dvě oběti, dělník Václav Sedláček a student medicíny Jan Opletal. Opletal po průstřelu břicha zemřel 11. listopadu, a jeho pohřeb se 15. listopadu se stal další spontánní masovou demonstrací Čechů za svobodu.

Dne 17. listopadu došlo k okupační odvetě. K tvrdému zásahu proti českým studentům. Devět studentských představitelů bylo toho dne pro výstrahu popraveno. 1200 studentů bylo uvězněno a české vysoké školy uzavřeny. Po tomto krvavém aktu začal považovat český odboj možnost poválečného soužití Čechů a Němců v jednom státě za vyloučenou. Zároveň 17. listopad 1939 jasně potvrdil mezinárodní oprávněnost exilového centra české politiky a jeho autoritu.

O pouhé dva roky později představitelé studentů šestadvaceti národů toto smutné datum v Londýně přijali jako Mezinárodní den studentstva. Je to jediný mezinárodní den, který má český původ. Poselství prezidenta F. D. Roosevelta k 17. listopadu 1942 uvedlo: „Mezinárodní společenství studentů vybralo tento den, aby uctilo památku studentů a profesorů, umučených a zavražděných před 3 lety v Československu. Víme dobře, že země, která pohřbila umučené studenty a učitele, neudusila vůli ke svobodě, a že rachot kulometů neumlčel hlasy, vyjadřující právo národa na to, aby si sám vybral, jak chce žít a přemýšlet."

Akademická solidarita s českými studenty vedla k nabídce těm, kdo emigrovali, aby dokončili svá studia na britských školách. A nejslavnější britské univerzity Oxford a Cambridge dokonce kvůli těmto svým českým studentům jedinkrát v historii symbolicky porušily své vlastní tradice. Při ukončení studia Čechů byl jejich promoční ceremoniál demonstrativně nahrazen akademickým postupem a slibem podle pražské Karlovy univerzity.

PS. Obávám se, že si neumíme vážit svých hrdinů. Hrob zastřeleného Václava Sedláčka dnes už neexistuje. Mnoho českých studentů přesně neví, kdo byl Jan Opletal. Ve světě pak najdeme i řadu politických dědiců Daladiera a Chamberlaina. Pouze text potupné Mnichovské dohody je na věčnou hanbu zrady a tolerance rasových zákonů vystaven v Parlamentu České republiky. Chodíme kolem něj bez povšimnutí.